Četl jsem knihu, jejíž obsah je zdánlivě nepřenositelný, protože neprožitý. Právě pro toto konstatování mám ale dojem, že se k ní budu vracet. Protože, jak se píše už na obálce, jde o nádherný příběh na odporné téma. Při čtení jednotlivých epizod ze života Paula Raymenta, hlavní postavy knihy, stárnoucího šedesátiletého kluka s nevšedním příběhem, jde ale o víc. O hledání nové platformy života, protože ta v tu chvíli ospravedlňuje hrdinovu existenci a stává se logickým vyústěním vlastní touhy být něco platný. Vlastní fyzická pomalost představuje fenomén, jenž upozorňuje na záležitosti na první pohled patrné, ale ve své podstatě druhotné, mnohdy zavádějí hrdinu i čtenáře do slepé uličky vědění a i Paul Rayment se musí tím životním balastem prokousat, aby si uvědomil, že prostá masáž nohy Marijanou, jeho chůvou největší, mu přináší uspokojení, ne-li slast.

Ne, nejedná se o příběh o chudákovi, kterak ke štěstí přišel. Je to příběh o nacházení maličkostí, které lze proměnit v obyčejné lidské štěstí, byť zůstanou nepojmenovány a doufám, že ne zasuty pod stránkami této knihy.

A dovolte jednu potutelnost. Rayment utrpěl nehodu, když jel na kole. I v Česku by, bohužel, přišel o nohu. Ale podle platných zákonů by ještě možná zaplatil pokutu, na kterou by mu sotva stačila penze zde vyměřená. A pochybuji, že by si mohl dovolit, když se předtím přemisťoval cyklisticky, každodenní zdravotní asistenci, byť z bývalé Jugoslavie a tudíš levnější.

John Maxwell Coetzee, nositel Nobelovy ceny za literaturu: Pomalý muž
nakladatelství Metafora v roce 2007

^{Zdroj fotografie: metafora.cz}