Velebné ticho za Prahou
30.03.2007
Jindřiška Kodíčková
Společnost
I když se ráno probudíme do pošmourného, studeného dne, není dobré celý den setrvat v posteli a dění venku pozorovat malou skulinkou v zácloně. Raději se teple obléknout, zejména dbát na nohy v teple, přibalit horký čajík a vyrazit.
Dnešní cesta nebude dlouhá, maximálně do 10 km, takže ji zvládnou skutečně všichni. Dopravíme se do autobusové zastávky
Zbraslav - Baně. Pokud použijeme autobus 129 nebo 318, budeme mít větší volnost pohybu a možnosti jiných cest. Pokud tam zaparkujeme svého miláčka, musíme se pochopitelně pro něho vrátit.
Hned od zastávky vykročíme do ztichlého lesa. Ani zabloudit nemůžeme, protože nás provází
červená turistická značka. Tichou cestu lesem nic neruší, při troše štěstí zahlédneme srny u krmelce. Alespoň stopy jejích kopýtek nás nenechají na pochybách, že se jich tu pohybuje velké množství. Vrtavé ťukání datla rytmicky přerušuje velebné ticho. To už se blížíme na vyhlídku nad městečko
Vrané, které se stydlivě ukrývá v mlze. Slabé sluníčko alespoň trochu poodkrylo pohled na vodu
Vranské přehrady.
Na Vltavě pod ústím Sázavy bylo jako první stupeň vltavské kaskády postaveno v letech 1930 – 1936 vodní dílo Vrané, sloužící jako vyrovnávací nádrž štěchovické elektrárny. Betonová hráz, vysoká 17 m a dlouhá 93 m, zadržuje na ploše 251 ha až 11,1 mil. m3 vody. Délka vzdutí činí 12 km. Nádrž má význam pro nadlepšování průtoků, elektrárna od roku 1936 vyrábí 15000 kW.
Dále pokračujeme do
Jíloviště. Hned na pokraji vsi stojí motorest, ale protože tam nemají rádi pejsky, tak radši jdeme dál. Po několika metrech se napojíme na
modrou turistickou značku a okolo servisu Srba podejdeme dálnici. Po cestě dojdeme až k vysílači
Cukrák.
Cukrákem se běžně názývá kopec Kopanina (411 m.n.m.). Na zalesněném temeni stojí od roku 1961 televizní vysílač 150 m vysoký, s anténním nástavcem 190 m.
Tato s cesta je součástí jílovišťského okruhu. Můžeme zvolit dvě možnosti. Před Cukrákem se dáme doprava směrem k dálnici, kde na odpočívadle je možno se občerstvit. Tady naopak pejska měli rádi a dostal kousek klobásy. Zdatnější turisté mohou dokončit modrý okruh přes
Kazín zpět do Jíloviště. Cesta vede převážně lesem se střídavými výstupy a sestupy.
Kazín je skalnatý ostroh nad Berounkou. V lese při kótě 230 m.n.m. je hradiště zvané Kazín, Hrádek či Na hrádku. Stávalo zde výšinné sídliště v pozdní době kamenné, starší době bronzové a železné. Asi ve 14. století tu byla zbudována středověká tvrz Bluk, zachovány jsou v menší míře fortifikace – příkopy a valy. Z doby předhusitské je o ní málo zpráv. Poprvé se uvádí roku 1324 majitel Kříž z Bluku. Držitelé tvrze byli povinni manskou službou na Karlštejně. V době husitských válek tvrz drželi pražští měšťané, např. Markéta postřihačka z Nového Města pražského. Posléze tvrz začala pustnout a roku 1462 se v deskách dvorských jmenuje „ dvůr poplužní pustý v Bluku“. V osmdesátých letech 15. století jej koupil Václav Tluksa z Vrábí. Koncem 16. století statek vlastnili Vchynští ze Vchynic a posléze se stal součástí zbraslavského panství. Název Bluk se přenesl i na blízký mlýn na Berounce, připomínaný v roce 1523.
V 19. století bylo hradiště mylně považováno za hledaný Kazín kněžny Kazi, Krokovy dcery. . Nápis Kazín se objevil v roce 1868, v době národní a historické euforie na skalní stěně.
Při úpatí skály místní vylámali těsně nad řekou stezku. Vede k druhému hradišti zvanému Pod Humenskou, které bylo osídleno v mladší a pozdní době kamenné a potom v 9. století. Vnitřní plochu obklopovaly nejméně dvě řadyi valů, část jednoho z nich byla považována v 19. století za Kazinu mohylu.
Od Cukráku pokračujeme jednou z mnoha cest směrem na Prahu, procházíme podél oplocených školek
Výzkumného ústavu lesního hospodářství až k silnici u autobusové zastávky
V Chatkách, kde přejdeme na druhou stranu a po
červené značce zpět na
Baně.
Docela nenáročná cesta v zimním období vhodná i pro běžkaře, na jaře ji budeme moci absolvovat na kole.
Fotografie: Jindřiška Kodíčková