Jak se ale ukázalo o víkendu 17. –18. 3. v pražském kině Lucerna, tak nejsložitějším se stává oslovit dostatečný počet diváků. Festival nekomerčních hraných filmů Vysněná zem totiž nabízel opravdu pestrý program, v němž se o ceny ucházeli i filmaři ze zahraničí. A protože nezávislí tvůrci musí obvykle sázet s ohledem na omezené prostředky, na vlastní invenci, jedná se především o přehlídku nevšedních témat a nápadů.
Ovšem vsadit na velkolepé kino s obrovskou kapacitou, to bych organizátorům v zásadě vytkla. Jednak se na podobném podniku asi těžko podaří hlediště zaplnit, a hlavně Lucerna zůstává luxusní se vším všudy.
V oblíbené kavárně kina kupříkladu vídeňskou kávu nabízí za 39 Kč a zahřátí vodky s džusem vyjde na 73 Kč. Vezme-li se v úvahu skutečnost, že podobné akce lákají mladé tvůrce i mladé diváky, tedy většinou studenty, z jejich pohledu se musí ceny zdát notně přemrštěné. Tudíž by Vysněné zemi opravdu slušel komornější prostor, kde návštěvníci nenechají své týdenní kapesné.

Nicméně když pominu fakt, že právě ve zmíněné kavárně se to hemžilo sedícími a diskutujícími intelektuály, zatímco sál zel téměř prázdnotou, samotné filmové menu skrývalo nejednu lahůdku.
Já sama jsem se o tom mohla přesvědčit v sobotu 17. března odpoledne. Z šesti promítaných filmů tři pocházely z Čech, druhou půlku zajistili zahraniční tvůrci. Tím se nedalo vyhnout srovnání. Všechny tři německé filmy CLOUD CHASER, Děvčátko a Mozartův chléb jasně převyšovaly českou produkci, působily profesionálnějším a propracovanějším dojmem. Zřejmě se za tím skrývají lepší finanční možnosti. Což mi posléze potvrdil i jeden z přítomných českých zástupců mezi soutěžícími, legenda českého amatérského filmu Pjeer Van Eck. Podle jeho slov český režisér již při psaní scénáře musí myslet hlavně na to, jak bude jeho plán realizovatelný. Čili, co se zvládne natočit doma v obýváku, nebo venku na ulici, je jednoduché, ale co vyžaduje už nějaké složitější kulisy a neobvyklejší prostředí, může také skončit v šuplíku mezi neuskutečněnými scénáři. Vše se opravdu odvíjí od peněz. Ovšem to se týká každé umělecké činnosti.
Pochvalná slova, která jsem neoficiálně zaznamenala od porotců a lidé kolem stojících, utržil zmíněný Mozartův chléb. V něm si autor odpovídá na otázku, kam asi dospěje globalizovaný svět. Jelikož se děj odehrává v budoucnosti, snad nás nečeká stejný osud jako jeho hrdinku, nezaměstnanou hudebnici Lilian. Celým filmem se navíc nese protivné a stokrát omílané: „Kdo nepracuje, ať nejí“. Ale co když není kde pracovat? Tak se prostě nejí. Jak snadné. Po tomto opusu věštícím ne příliš šťastné zítřky následoval osvěžující český film Bang. Vyrobit film beze slov, použít komiksové bubliny, a ještě přitom vklínit do příběhu dostatek humoru se jeho režisérovi Ondřeji Hudečkovi povedlo na výbornou. Divák si ani nevšiml, že hrdinové Bangu vlastně nemluví. A že za ně hovoří ony bubliny, oči a gesta.
Možná by se mohla zdát zápletka filmu banální, ostatně se mi jistá porotkyně svěřila s tím, že podle jejího názoru se ústřední hrdina příběhu snaží jen zalíbit dívce, do které se zahleděl ve vlaku, ale s tím nelze souhlasit. Bang vypráví o mladých lidech, jež ve svém věku nebojují s tím, aby se zalíbili, ale spíše mají problém přijmout sebe takové jací jsou. Vyrovnání se sebou samým nepřichází ale ve dvaceti. Tudíž každý z nás si prožil nebo ještě prožije nějaký svůj soukromý Bang. A proto tento patnáctiminutový snímek určitě stojí za pozornost.

Bohužel za pozornost nestály filmařům právě projekce jejich výtvorů. Přitom amatéři nedostávají tolik příležitostí oslovit potencionální příznivce na velkém plátně. Dokonce mi tam chyběli i jejich kamarádi, spolutvůrci, prostě se zdálo, jako by se vyprodukoval snímek, který si už má jít zřejmě po svém. Jedním z odvážnějších se stal zástupce Jana Vlnase, jenž před uvedením Vlnasova Rande, vcelku milé a roztomilé retro dvouminutovky, krátce pohovořil o jeho vzniku. Domnívám se, že příště by měli organizátoři nějakým způsobem namotivovat soutěžící autory snímků k větší účasti na projekcích.

Na propagačních materiálech Vysněné země sedí tmavě šedá kočka před schody do kina Lucerna. Říká se, že černá kočka přináší smůlu, pokud nám přejde přes cestu. Zdá se, že v tomto případě ji přinesla i ta šedivá. Tedy vlastně ani ne smůlu, jako spíše asi uhranula organizátory pohledem žlutých očích natolik, že ti zapomněli festivalu připravit solidní reklamu a zapomněli o něm informovat i ty, kteří jinak se zájmem sledují alternativní kulturní akce.