Narodil se v Táboře dva týdny po okupaci tzv. Druhé republiky, do rodiny majitele zahradnictví Jaroslava a maminky Marie coby čtvrté dítě. Jako malý kluk chtěl být kominíkem. „Mohli být špinaví. Oni to měli v náplni práce, nám za to maminka vždycky nafackovala,“ vzpomínal později. Už jako dítě ho na tomto povolání fascinovaly výšky: „…chodili si nahoře po střechách…“

Brzy po válce přišel tuhý komunistický režim. Rodinu Hrzánů připravil o soukromé zahradnictví, matka Marie šla dělat do vojenských skladů, bratr Jaroslav nemohl jít studovat, a tak se nakonec stal hasičem. Již ve škole rostl Jiřího herecký i komediální talent. Před tabulí parodoval intonací, hlasem i gesty své učitele a bavil tak celou třídu, přičemž vyučující nevěděl, jak reagovat. Na DAMU se ani po maturitě nedostal, ale všiml si ho legendární E. F. Burian a přijal ho do nově založeného Studia.

Přestože Jiří neuměl pořádně vyslovovat hlásku „ř“ a měl problém s koktáním, k divadlu se přece dostal. Ve Studiu potkal svého dlouholetého přítele, Jiřího Zahajského. Od něj prý pochytil svou oblibu svévolně lézt po nejrůznějších římsách, okapech či hromosvodech. Později ho od tohoto „koníčka“ Zahajský sám zrazoval, ale Hrzán ho jednou dobyl: „Ale nech mě bejt, já stejně umřu mladej.“ Dnes to působí, jako by tušil, co mu sudičky daly do vínku…

V září 1962 musel Jiří Hrzán narukovat. Dostal se tak do Armádního uměleckého souboru, kde působil s řadou svých kolegů z divadla, např. Mrkvičkou, Kodetem, Zahajským, Grossmanem a jinými. Ani na vojně si neodpustil své komediální kousky. Například mu jeden důstojník rozkázal zavelet nástup. Jiří na to: „Kluci… kdybyste si mohli nastoupit… kdyby to vyšlo podle velikosti, byl bych docela rád…“ Důstojník: „Prosim vás, tohle je nějakej rozkaz, tohleto?“ – „Vono se to rozkřikne…“

Na vojně se Jiří seznámil s Věrou, s níž se v listopadu 1963 oženil. Následujícího roku se jim narodila první dcera Barbora, dnes rovněž herečka. Jiří s Věrou byli skutečně zamilovaní, herec však měl velkou slabost pro krásné ženy, a tak se později rozešli. Ještě předtím se jim však roku 1970 narodila druhá dcera Tereza.
Ženy hrály v jeho životě důležitou roli. Ve svém okolí byl známý tím, že je poměrně často střídal a často měl i více paralelních vztahů. Nebyl však laciným sukničkářem pro vztah na jednu noc, on své ženy opravdu miloval. Každou dokázal přesvědčit, že právě ona je ta jediná vyvolená. Nejvíce se mu líbily ženy dlouhonohé a minimálně o hlavu větší než on, což při jeho menším vzrůstu vždy působilo trošku legračně.

Jiří Hrzán od mládí aktivně a zdatně sportoval. Věnoval se atletice, hrával kopanou, hokej, házenou či odbíjenou. Léta byl záložníkem hereckého fotbalového týmu Amfora. K jeho tělesné zdatnosti se pojí i záliba pro lezení po nejrůznějších římsách, hromosvodech a vůbec šplhání do výšek, jež se mu v životě stalo hned dvakrát osudným...

Od roku 1964 náležel do souboru pražského Činoherního klubu, v němž hrál s řadou vynikajících herců (Jan Kačer, Jiří Kodet, Petr Čepek a jiní), s nimiž vytvořili báječnou partu. Zde Jiří mohl dát průchod svému hereckému talentu naplno. Z nejznámějších rolí vzpomeňme např. Dobčinskijho v Revizorovi N. V. Gogola, Halibuta v Penziónu pro svobodné pány S. O´Caseyho nebo Cyra v Machiavelliho Mandragoře.

Ani film se Jiřímu Hrzánovi nevyhnul. Poprvé si zahrál již v roce 1960, ale první výraznou roli dostal ve fimu Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen (1967), kde si zahrál ženicha obžalovaného ze znásilnění. Téhož roku ho Krejčík obsadil ještě do Penzionu pro svobodné pány (1967), kde Hrzán využil i své pohybové nadání. V Nebeských jezdcích Jindřicha Poláka ztvárnil převážně vážnou postavu Prcka, ovšem podobně jako Vladimír Menšík i on dokázal svou postavou vážný film poněkud zlehčit a vykouzlit na tváři diváka úsměv.

Přišel rok 1968 a okupace ČSSR. Hrzánovi se vydali na rychlík do Vídně s cílem emigrovat. Jiřímu se moc nechtělo, ale po přemlouvání ze strany ženy i tchyně nakonec šel. Když ale viděl, jak všichni ve vlaku jen bědují, držel se za hlavu a pět minut před odjezdem řekl: „Nikam! Neemigruju! Jdeme domů!“ Cestou domů je málem Rusové zastřelili, protože platilo stanné právo, ale nakonec dorazili v pořádku. Tak skončila jejich emigrace.

Nastala léta normalizace. Tlak orgánů na Činoherní klub i členy samotné sílil, mnozí herci byli nuceni scénu opustit. A protože Klub neuváděl žádné protirežimní kusy, nemohli jim nic zakázat. Ale čekali, až někdo udělá chybu. Ta se Jiřímu Hrzánovi přihodila v ubytovně při hostování Klubu v Ostravě v roce 1976. Tam přepadl z balkónu a představení se muselo zrušit. Činoherní klub mu pak neprodloužil smlouvu a Jiří se ocitl bez angažmá.

Až na výjimky nemohl ani točit filmy. I přesto si v sedmdesátých letech zahrál např. v komediích Drahé tety a já (1974), Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) či seriálech Byl jednou jeden dům (1974) a Arabela (1979). Jeho poslední filmovou rolí měl být Fofo v mafiánské komedii Buldoci a třešně (1981), tu však již nestihl dokončit.

Kromě vyhazovu z Činoherního klubu mu normalizační režim zakázal hrát v pražských divadlech vůbec. Když tedy nemohl účinkovat v Praze, živil se převážně jako zpěvák a konferenciér na televizních a zájezdových estrádách. To mu však absenci divadla nemohlo vůbec nahradit. Scéna Činoherního klubu mu byla vším, bez ní si život nedovedl vůbec představit. Když k tomu připočteme rozchod s Věrou, po němž musel přespávat v herecké šatně, nelze se divit, že své trable začal utápět v alkoholu.

Herci, jenž se při natáčení nebezpečných scén nenechával zaskakovat kaskadéry, se stala osudnou jeho záliba ve šplhání po výškách. 20. září 1980 poté, co vypil několik panáků, se vypravil za svou přítelkyní, která však odjela s jiným mužem k sobě domů. Zde se výpovědi zainteresovaných osob už rozcházejí, takže pravda nejspíše zůstane neodhalena. Je možné, že se dožadoval vstupu a dotyčná nechtěla, nebo došlo k fyzickému konfliktu, verzí existuje více. Každopádně Jiří Hrzán nakonec spadl z pátého patra a utrpěl četná zranění. V nemocnici ležel v bezvědomí. Jeho stav se stále zhoršoval, až 24. září zraněním podlehl.


zdroj obrázku: www.geocities.com/phonik2/hrzan.htm l