V době své největší slávy ji dokonce zdobí na 100 volánů od dolního lemu až těsně pod pas. Tvoří ji konstrukce z kovových kruhů, později soustava obručí z odlehčených kovů spojených stuhami, přesto však má docela slušnou váhu a pohyb v ní se nejen zdá být velmi náročný.

Jen pro zajímavost, proslulý módní tvůrce Ch. F. Worth vytvořil svoji první krinolínu v roce 1856 a to ješte předtím, než si stihl otevřít svůj vlastní salón.

Ale krinolíny se staly opravdovým fenoménem doby, ostatně nesetkáváme se s nimi naposledy, periodicky se vracejí například jako večerní tzv. stylové oděvy od Lanvinové na počátku 20. století nebo Diorův "new look" po druhé světové válce. Co se týče sukní, tohle dámy neměly rozhodně jednoduché jako my dnes. Zpočátku se šily krinolíny ve tvaru kupole, na konci 50.let z nich vznikl tvar podobný pyramidě a v jejím dalším vývoji od počátku 60.let dostala z bočního pohledu tvar trojúhelníku a prodlužovala se až do vlečky nejen u večerní róby, ale i u oděvu na vycházky a dosáhla délky až 2 metrů.

Jediná změna která přichází, je návrat již kdysi oblíbené sukně zvané polonéza nebo také páže (fr. page = páže ale i strana), s dekorativně zřasenou a zdviženou svrchní vrstvou  po stranách a vzadu přidržovaná sponou nebo ozdobnou agrafou.

V této době se také zdůrazňují antické vlivy a to prostřednictvím pepel nebo-li tunik,volných kratších svrchních oděvů. Oblékaly se přes oděv s již zmíněnou krinolínou.

Později se do módy dostal i turecký oděv neboli Bloomer, pojmenovaný po své vynálezkyni Američance Amalie Bloomer. Sestával se ze širokých kalhot tureckého typu, sahajícími až ke kotníkům, které zakrývala vyztužená krinolína ke kolenům, jejiž váha se přenášela na šle. Turecké kalhoty se v Evropě staly rovněž součástí cvičebního kostýmu a později jako oděv pro jízdu na kole.

Novým módním prvkem, který si dámy té doby vydobyly, byl Dianin asymetrický výstřih inspirovaný bohyní lovu Dianou. Zahaloval jen jedno rameno a druhé nechával odkryté. Také rukávy se v 50 .letech dočkaly výrazné změny a dostaly označení polopagodové nebo biskupské rukávy. Zdobily se krajkami a často se zdvojovaly, při dolním obvodu je vyztužovala kovová obruč.

Další převrat v 50. letech přišel v podobě barvení prádla. Módní jsou červené spodničky a jejich kombinace v bílé a černé. U domácího oblečení převládá župan, noční košile, kabátky a čepečky.

Po polovině století se objevují první nevěsty v bílém. V roce 1853 a 1854 se konají dvě slavné svatby, francouzské císařovny Alžběty a rakouské císařovny Alžběty. Obě nevěsty se oddávaly v bílém oděvu z těžkého hedvábí s vlečkou a vše zdobilo zlato, stříbro a drahé kameny. "Bílá nevěsta" však byla dlouho výsadou bohatých. Do obliby se dostaly i bezrukávové přehozy a mantily a to zejména proto, že dávaly dost prostoru pro uplatnění objemné krinolíny. Tohou všech žen té doby, je vlastnictví opravdové indické šály "véritable Cachemire", neomylného dokladu určité společenské úrovně. Nejžádanější pocházely z Turecka, s vlivem blízkovýchodních vzorů a z Indie.

Pozadu ale nezůstávají ani kašmírové šály a kabátky sahající do pasu i nad pas. V roce 1860 se nosí kabátek á la Garibaldi z červeného kašmíru, se zlatými prýmky a knoflíky a poději v 60. letech jen bolero tzv. kabátek á la Figaro převzatý ze španělského kroje.

Model většinou doplňuje buď klobouk nebo čepec, z kterého se opět koncem 60. let vyvinul kapotek. Nejdříve je nosí všechny dámy, ale postupně se stává součástí typického konzervativního oblečení starých dam a v této roli zůstává až do počátku 20. století. Klobouk však je jakýmsi rozlišovacím hierarchickým znakem měšťanského původu a zajišťuje titulování Madame, jež se obyčejným osobám upírá.

A protože se dámy také věnují sportu (alespoň v těch zemích Evropy,kde mají povoleno cvičit- u nás podpora Sokola) jejich oděv prochází zásadní změnou. Zkracuje se vše, rukávy i kalhoty, jež po zkrácení sahají ke kolenům. Dívky tedy cvičí převážně v námořnických oblečcích (matrózech), tehdy považovaných za pohodlné.

zdroj fotografie: www.photography.estranky.cz