14. prosince 2006 se uskutečnila premiéra hry Deník Leošky K. v Divadle U Valšů, kde jste se svým způsobem vrátila do dětství, protože jste ztvárnila roli malého děvčete Leošky. Dospělou Leošku hraje Nina Divíšková, čímž vás potkalo vlastně vzácné spojení s touto významnou hereckou osobností. Zúročila jste v roli malé dívky své vlastní zkušenosti z dětství? Byla vám třeba něčím blízká, přestože vyrůstala v temných padesátých letech minulého století?

 

Každou postavu mám moc ráda a pokouším se ji z psychologického hlediska pochopit a rozkrýt. Režisér po nás tentokrát požadoval stylizovanou podobu figur, možná bych je nazvala až figurkami, ale i tak jsem šla na Leošku dokumentaristicky. Na prvním místě bylo detailní pročtení knihy Od školy se práší – od Blanky Kubešové, spoluautorky dramatizace. K některým scénám jsem se kvůli „nasátí atmosféry doby“ vracela několikrát.

Člověk to ale s tím nasáváním  nesmí přehánět. Zvlášť, když se ocitne ve školním roce 1952 – 53. To opravdu nebyla legrace. Jak pevně komunisti situaci podchytili – v rozhlase, televizi, kam se člověk podíval, jsem si uvědomila při pátrání po té době.

 

Například jsem na mámino doporučení telefonovala své tetě, která mi tehdejší pionýrský slib slovo od slova nadiktovala i s naučenou intonací. Tenkrát se slib trochu lišil od dnešního, jenž jsem skládala já v osmdesátých letech. A jako obvykle zapracovaly také náhody. V antikvariátu jsem objevila zpěvník pro páté třídy základních škol, kde je dětem mimo jiné vysvětlován smysl Smetanových oper přirovnáváním pěveckých sborů k dělnické třídě apod.

Společné s Leoškou jsem měla to, že jsem si v dětství rovněž psala deníčky, sny a hrozně ráda jsem četla, co mi přišlo pod ruku. A to bylo seshora také pečlivě „doporučováno“.

  

Divadlo U Valšů má své specifikum v tom, že se orientuje do určité míry na starší diváky – seniory. Co vás proto přivedlo ke spolupráci právě s touto scénou a hostujete i v jiných divadlech?

 

O Divadle U Valšů jsem se dozvěděla díky režisérovi Akramovi Staňkovi. Do té doby jsem o tomto kulturním stánku neměla ani ponětí. Kromě odpoledních „seniorských“ představení se již v programu začínají objevovat večerní produkce, což myslím uvítá širší divácké spektrum.

Hostuji ještě ve Studiu Ypsilon, momentálně ale kulisy „Komety Hanzelínovy“ leží někde ve skladu.

Co se týče divadla, hráváme s Gabrielou Míčovou (herečkou Divadla Komedie) loutkové pohádky pro děti a připravuji jednu novou, písničkovou, týkající se drogové prevence.

 

Externě spolupracuji s Českým rozhlasem 3 – Vltava, což mi zabere celkem dost času. Moderuji kulturní pořady, magazíny, zajímavé radiodokumenty a rozhlasové hry.

Práce se slovem, s hlasem a zvukem vůbec mě velice zajímá. Pořád je tam, co se učit a co objevovat. Čeština je pro toto zkoumání úrodné pole. 

A ještě načítám knihy pro nevidomé (pro Knihovnu a tiskárnu K. E. Macana) a namlouvám komentáře k dokumentárním filmům – naposled o Staroměstském orloji.

   

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 


Zdroj fotografií:
v úvodníku - autor: Jiří Červený
pod článkem - autor: Pavel Vácha