V některých rozhovorech tě označují za „modelku“ české literatury. Předpokládám, že jako ženě ti to lichotí, ale na druhou stranu neštve tě to? Nebyla by jsi raději, kdyby se především pěla chvála na tvou tvorbu?
Pokud můžu být upřímná: Je mi v podstatě lhostejné, za koho mě označují. Za modelku mě označili snad jenom jednou a nepřikládám tomu žádnou váhu. Vzhledem k tomu, že se snažím žít jako renezanční, po nových vědomostech a zkušenostech lačnící člověk, své ženství nechápu jako prioritu. Vzhled v literatuře nehraje žádnou roli a ani systému, který se snaží člověka nacpat do nějaké škatulky, moc nefandím. A k té chvále krásy a tvorby... Za největší odměnu považuji, když cítím, že mé myšlenky zakleté do prózy byly pochopeny. Bohužel, není to samozřejmostí. Myslím si, že u nás není moc čtenářů, kteří dokáží víc než jen konzumovat.

Kolik jsi absolvovala literárních soutěží a jaké dojmy jsi si z nich odnesla? Máš dojem, že ti to v něčem pomohlo? Máš pocit, že je účast na těchto soutěžích pro autory přínosná a v čem?
Literární soutěže nejsou zrovna tím, co by spasilo mladého českého psavce. Literární ocenění možná trochu polechtají ego, ale to je asi tak všechno. Získala jsem sice čestné uznání Hlavnice A.C.Nora, ale těch, kteří během let podobné ocenění získali také a přitom nikdy nevydají jedinou knihu, jsou možná desítky. Literární soutěž není cestou ke splněnému snu, je to jen mezihra. Pokud někdo píše pouze proto, aby vyhrával soutěže, se skutečnou literaturou to nemá nic společného. Jen s egem.

Vydala jsi svou prvotinu „Nahá Godotka“. Vlastně jsi ve velmi mladém věku dosáhla snu mnohých dalších autorů - vydat knihu. Většina ale ví, jak je v dnešní době těžké prorazit a vůbec knihu vydat. Kolik úsilí tě to stálo, kde jsi sháněla prostředky?
Nejtěžší bylo napsat knihu tak, abych měla pocit, že aspoň část čtenářů pochopí to, co chci sdělit a na co se chci zeptat. Ano, v dnešní době je velmi těžké prorazit, ale zdá se mi, že vydat knihu není až tak nedostupné, jak se traduje. Oslovila jsem několik vydavatelů a s jedním jsme se dohodli na podmínkách. Mým hlavním vkladem byla kniha a požadavkem autorská svoboda. Ve smlouvě jsem nechtěla záludné větičky typu „autor se zavazuje, že se bude podílet na propagaci knihy“. Nechtěla jsem se povinně účastnit se křtu knihy, povinně se usmívat na fotkách do magazínu o knižních novinkách, propagovat se na autorských čteních a podobně. Abych to řekla slovy jedné své literární postavy: „Dovolíte? Své dítě si vychovám sama.“ Knížky, které jsou z poloviny ambicí nakladatele, ze čtvrtiny prací korektora a zbytek snad stvořil sám spisovatel, odmítám.

Když se dnes ohlédneš, máš dojem, že to za to stálo, že jsi našla své čtenáře? Nejsi teď s odstupem času zklamaná, protože kniha přinesla samozřejmě následné reakce kritiků a ty bývají někdy i záporné? Pokud jsi takové zaznamenala, jak jsi se s nimi vyrovnávala?
O žádném zklamání nemůže být ani řeč. Naopak jsem mile překvapena, kolik pozornosti se dostalo i tak svobodné knize, jakou je Nahá Godotka. Každý rok u nás vychází desítky, možná stovky různých prvotin, jen několika z nich si všimne literární kritika a Godotka se stala jednou z těch vyvolených. Osobně to považuji za velký úspěch, na který jsem hrdá, a těch pár záporných reakcí, které přišly, mně nijak neudivilo. Lidé jsou různí, ale v zásadě se dělí do dvou skupin: Na ty, kteří se snaží pochopit, pochopí a odpustí prvotině její přirozenost. Druhou skupinou lidí jsou ti, kteří nikdy nepochopí, protože buď nechtějí nebo nemohou.

Myslela jsi už při psaní obou novel Nahá Eterna a Godotka na to, že je vydáš knižně? Psala jsi je z nudy, nebo z touhy něco „světu“ sdělit, či zaznamenat vlastní pocity a prožitky?
Nápad vydat Godotku knižně nevznikl v mé hlavě, vydání mi doporučil profesor z vysoké školy a později i mí přátelé, první čtenáři. S psaním je to u mně jako s mluvením: Když mluvím, obvykle něco nechci sdělit sama sobě a o sobě, nýbrž usiluji o komunikaci, o vyřešení nějakého problému. V Nahé Godotce v centru dění nestojím já ani mé pocity ze světa. Tím nejdůležitějším je odpověď na otázku „Jak dál a proč?“ Pokládám tuhle otázku literárním postavám, sobě, a především čtenářům. S názorem, že jsem svou knihou chtěla světu sdělit především své vlastní pocity, se setkávám poměrně často. Takové zjednodušování mě vždycky zamrzí, ale není v mých silách, abych všem vysvětlila, že číst knihu neznamená jenom sledovat písmenka a u posledního odstavce si říct „A stejně to ten spisovatel napsal celý vo sobě!“

Jsi členkou Střediska západočeských spisovatelů a dokonce jejich mluvčí. Jak se cítíš ve společnosti kolegů spisovatelů, kteří jsou většinou na vrcholu své autorské i lidské zralosti? Vnímáš tam nějaké generační rozdíly v pohledech na literaturu a společnost? Překonáváš je případně s lehkostí, nebo někdy se zaťatou pěstí?
Ve společnosti se většinou cítím dobře a ani společnost starších spisovatelů mi nepřipadá nijak stresující. Generační rozdíly tu jsou a vždycky budou, ale k mému překvapení se postupně stírají. A oním pojítkem literárních generací bohužel není vášeň pro stejný druh literatury, nýbrž každodenní starosti, které máme všichni v podstatě stejné. Jenom si občas kladu otázku, jestli všednost nezabíjí literáty, literaturu a především schopnost sdělovat a objevovat podstatné.

Domníváš se, že autorka, či obecně žena, která se věnuje nějaké tvůrčí činnosti, musí být nutně emancipovaná? Nebo je to osoba, která spíš „dribluje“ mezi sporákem a monitorem, kde má rozpracovaný text?
Nedělá mi potíže napsat kapitolu, pak uvařit něco pikantního k obědu a zase se vrátit k psaní. Nepopírám, že ženy jsou v dnešní době často znevýhodněny, ale co se týká spisovatelství, trendem posledních let jsou právě mladé, dostatečně emancipované spisovatelky.

Před tebou je první autorské čtení, navíc v Praze v Roxy, tedy v prostředí, které předpokládám neznáš, prozraď, máš strach? Pokud ano, čeho se bojíš nejvíc?
Když jsem se rozhodovala mezi porušením a zachováním této mé panenskosti, uvědomila jsem si, že se vlastně ani nejedná o nějaký osudový milník, ale jen o necelé dvě hodiny předčítání. Prostě přijdu, přečtu část povídky Godotka a možná i kousek z mé nové knihy, a pak zase odejdu. Nemám ani moc času přemýšlet o tom, zda mít obavy nebo nemít. Následující den mě čeká nástup do dalšího ročníku práv, a o dva dny později poprvé půjdu na jógu, pak už konečně musím dokončit šestadvacátou kapitolu nové knihy. Prostě můj život jde dál a snažím se, aby to nejlepší ze mně určovalo jeho směr.

Jak vidí Kristýna Dušková Kristýnu Duškovou za deset let? Láká tě vize spořádané rodiny, nebo spíše postup v kariérovém žebříčku? Nebo stojíš někde uprostřed?
Ze svého okolí jsem odpozorovala, že kromě kvalitních mezilidských vztahů, zdraví a základních sociálních jistot je v lidském životě nejdůležitější seberealizace. Proto bych za deset let v zrcadle ráda spatřila dvaatřicetiletou ženu, která neustrnula v ženském stereotypu „vzdělání, práce, svatba, porod, konec“. Navzdory všeobecně oblíbenému tvrzení, že žena si musí vybrat buď rodinu nebo kariéru, si myslím, že takové dilema rozumný člověk řešit nemusí. Pokud se nejedná o rány osudu nebo podrazy nepřejících lidí, i velmi mladá žena má moc nad svým životem a nemusí řešit dilema, do kterého ji chce dotlačit průměrná většina. Za deset let snad uvidím Kristýnu Duškovou takovou, jako ji vidím dnes: milující, milovanou, vzdělávající se, plodnou a neustále se vyvíjející. Nic není zadarmo, ani dobrý pocit ze sebe, ale věřím, že to zvládnu.