F. Peroutka - hlasitý tlampač první republiky
20.04.2007
Jaromír Komorous
Společnost
Ferdinand Peroutka se narodil 6.2. 1895 v Praze, a zemřel v New Yorku 20. 4. 1978. 17.ledna 1924 vyšlo první číslo „Přítomnosti“ v Praze. A Peroutka v úvodníku zkritizoval vytváření monopolu politických stran, „ ... které více a více prorůstají veřejným životem a získávají stále větší moc ve státě, čímž klesá význam dokonce i prezidenta“.
Poslední dovětek chápu jako úlitbu, vždyť citovaná Přítomnost začala vycházet jako hradní list. Ale nezkrotné pero Peroutkovo označilo fakt, který je tak současný, přestože ta slova jsou stará 83 let, shodou okolností jako Peroutkův dožitý věk.
Nevím, jaké místo na slunci zaujímal třeba spolkový život tenkrát, jenž, dle mého názoru značně, modeluje občanskou společnost. Dnes ale příliš vážnosti nepožívá a pevně věřím tomu, že Ferdinand Peroutka z hůry tomu označení přitakává.
Že píše ve městě Praze schopný novinář, se vědělo. Že mu monarchistická cenzura tehdejšího Rakouska-Uherska bránila publikovat, věděl především on sám. Proto už po třech měsících samostatného Československa přijímá místo odpovědného redaktora v deníku Tribuna. Když vyhledáte jmenované periodikum, dozvíte se, že denní přítomností dávala o sobě vědět opravdu nezávislá solečnost psavců. Karlem Poláčkem počínaje, své články podepisuje Jaroslav Hašek i autoři citovaní jinde ve světě. Odpovědný redaktor zodpovídá vydavateli za obsah tisku. Mladý Peroutka svou novinářskou etiku formuluje do úvodního prohlášení, kde označuje deník za nezávislý a vydavatelé, pražští Židé, mlčky polkli.
Pak přišla již zmiňovaná Přítomnost. Nechci tomu říkat sláva. Ale Peroutkův věhlas začal stoupat. Všimněme si maličkosti, kterou označme jako „novinářskou důstojnost“. &Séf listu Peroutka ctí nezávislost a hradnímu pánu, T. M. Masarykovi, člověku, který mu víceméně kryje záda, nechává kratochvíli v podobě recenzování knih. Jistě, poskytuje mu i další prostor, ale i přes oboustraně přijaté přátelství zůstává Peroutkův publicistický nadhled.
Když se prezidentského úřadu ujal Eduard Beneš, získal v Peroutkovi oddaného advokáta svých myšlenek a revanšoval se mu vyřčením přání na smrtelném loži, aby to byl on, Ferdinand Peroutka, kdo se postaví do čela vznikajícího III. odboje.
V únoru 1948 se objevilo bolševické heslo „Peroutka do koutka“. On se z něho, obrazně, vymanil a emigroval. A jak mu řekl kdysi Václav Havel, o jeho práci se moc neví.
Jeho literární tvorba, scénáristická práce i esejistické statě nepostrádají aktuálnosti dodnes. Jeho dílo Budování státu je vhodné pro povinnou četbu, ale tím pádem se smiřujeme s tím, že kniha, která by měla ležet posléze na nočním stolku každého našeho politika, skončí ve stoupě.
Každý, kdo dává k sobě písmena, ví, že se uděluje v Americe Pulitzerova cena. U nás Peroutkova. Úměrná velikosti obou zemí je i jejich proslulost a vážnost. Co ale znamenala uváděná jména pro formování novinářské filozofie ve svých státech? Dokázal víc rodilý Maďar pro Ameriku, či rodilý Čech pro svou republiku, když za oceánem dodýchali oba?
Nicméně držitelé ocenění se cítí hrdi na svou cenu tady i tam.
Zdroj obrázku: divadlo.cz
Reakce k článku
Od: Jiří Sláma - 4.5.2007 - 12:26
Wolker
Na Peroutku napsal takové zajímavé čtyřverší Jiří Wolker,že??
Od: Jaromír Komorous - 5.5.2007 - 11:17
Bez mučení přiznávám, že tvorbou proletářského básníka jsem se zevrubně nezabýval. Ale vzhledem k světonázoru obou pánů ...