Autorem filosoficko-psychologického textu, se značnou porcí výsměchu nad omezeným lidským vnímáním i chápáním sama sebe, je
Ladislav Klíma. Enfant terrible české prvorepublikové společnosti, zároveň svérázný myslitel, jenž se nedokázal vřadit mezi „slušné občanstvo“, kašlal na normy a v období těch nejsvětlejších nebo nejtmavších? stavů mysli psal. Psal k uzoufání otevřeně, pro důrazné slovo nešel daleko, zdánlivě nesrozumitelný výron z hlubin lidské psychiky náhle dostává ujařmující logickou smyčku. Logickou? Snad v popření objektivní reality, kdy sám člověk- jedinec se stává všemohoucím.
Klímova myšlenková exploze plně zapadá do programu, jímž se divadlo Komedie výrazně odlišuje od všech pražských divadel. Režisér
D. Jařab k složitému dílu přistoupil bez zbytečných pochyb a s dobrou znalostí hlubokých, v grotesku lidství se proměňujících radikálních příběhů, bez zábran hledajících v oblasti lidského podvědomí.
Prolog inscenace ( většinou se hraje ve vzdáleném potemnělém hledišti, ale i v těsném kontaktu s divákem) přivádí bizarní dvojici – namlouvajícího zupáčka (
Stanislav Majer), posilujícího si sebevědomí křikem na budoucího tchána (
Jiří &Strébl). Řev se však míjel účinkem, osoba posilněna a rozložena nesnesitelným množstvím alkoholu, v odpudivě zažloutlých páchnoucích spodkách, se dávno potácí ve svém světě.
Narychlo uzavřené manželství z mnoha důvodů provází neshody a konflikty- nenávist a opovržení, podivná závislost – a nutně vede k nejhoršímu, k osvobozující vraždě dítěte a posléze i Helgy. Co přesně se stalo, sdělují postavy živé (
Vanda Hybnerová) i snově přízračné (
Ivana Uhlířová) Helgy, a dozvídáme se z mrákotných blábolivých stavů, způsobených svědomím i psychickým vyšinutím, knížete(
Martin Finger).
Aby zachoval výrazné expresivní čarování Klímy, režisér rozbil, či rozložil děj do uzavřených pasáží, jež na sebe neznatelně, ale organicky navazují, pohrál si časovou sousledností. Co bylo příčinou zběsilé nenávisti, se dozvídáme z monologu zdánlivě zlomené, vyšinuté Helgy v závěru. Prolínání snových pasáží se zvrácenou skutečností vytváří kolotoč nekonečných vztahových vírů a má svůj odraz v dramatické zkratce. Trochu strašidelně působí neznatelné přesouvání a náhlé vynořování herců mezi sedadly. Rychlé prolínání děsivé skutečnosti s monstrem výčitek naplňuje adaptaci duchem Klímovým, jenž tak trochu pobaveně shlíží s potutelným úsměvem na zápas duší. Ty nenachází rozhřešení, natož odpuštění, nikde. Na tomto, ale ani onom světě.
Jestli hru stejně pobaveně přijme i divák, je otázkou. Musí být fanouškem pesimisty A. Shopenhauera, F. Nietzscheho i S. Freuda a hlavně svérázného Klímy, jež jejich filosofická pojednání přetavil v expresivní literární zážitky. Pak snad pochopí mystérium zrozené v hledišti. A když ho pochopí, ocení jemné a přesto pevné vedení rozpolceným osudem. Anebo také tajemný háv skutečné nedosažitelnosti smíru nepřijme.
Divadlo Komedie, Utrpení knížete Sternenhocha. Premiéra 19. dubna 2007 Zdroj fotografií: Divadlo Komedie