Píše se rok 1945. Čechy a Morava zakouší útrpné protektorátní období a připravují skrze protinacistický odboj ohromné povstání, kladoucí si za cíl osvobodit vlast od okupantů a přimět více jak miliónovou Schörnerovu armádu k odchodu z našeho území do Německa. Dalšími, neméně důležitými vizemi povstání, jsou celkové se vymanění z německé nadvlády a zabránění dalšímu zabírání bohatého českého průmyslu.

Za úplný počátek několikadenního vlasteneckého boje označujeme 4. 5. 1945. Protektorátní vláda tehdy podepsala dokument, vracející češtinu zpět na úřady, rušící povinnost dvojjazyčných nápisů (například na obchodech) a také opět povolující vyvěšování českých vlajek. Dlouho utlačovaný národ se vzedmul do mohutné vlny radosti. R. Bienert, předseda kolaborující protektorátní vlády, se za podpory mas pokusil o vyhlášení Českomoravské republiky. Bohužel marně – nastala totiž většině Čechů známá tragická scéna. Německé vojenské síly odmítly vydat rozhlas zpět do českých rukou. I nastal lítý boj, boj o rozhlas. Na známou žádost „Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc československému rozhlasu!“ zareagovalo tehdy mnoho lidí. Předseda vlády se ještě pokusil vyhlásit novou republiku v pražském rozhlase, ale to ho již zatkla Česká národní rada ve spolupráci s Národním výborem.

Noc z 5. na 6. května uběhla v Praze trochu ve znamení strachu z vendety, ale hlavně v mohutné touze ubránit přicházející svobodu. Město se přes noc proměnilo ve strategické bojiště s cca dvěma tisíci barikádami. Za nimi se připravoval odboj s kulomety a puškami. Proti případnému německému nepříteli na druhé straně barikády byla technická vybavenost malá. Naštěstí se do bojů proti nacistům zapojila i Vlasovova armáda, mající v arzenálu i Čechy postrádané tanky. Německá krutost však neznala mezí a mnoho z barikád padlo jen díky tomu, že před tanky nuceně běželi civilisté – muži, ženy i děti. Řada z nich nepřežila…

Republika byla osvobozována americkou i sovětskou armádou, odvahou povstalců, ale i drcena brutálními masakry, páchanými na civilistech německými vojáky. 6. května se americká armáda zastavila na demarkační linii, ku Praze již nemohla. Stalin s ní měl už své plány a nechtěl si je nechat zhatit. 7. a 8. květen v krvavé řeži neustával. Vlasovci se nedohodli s českou národní radou a Prahu opustili, na jejich místo se naštěstí usadili co do počtu lidí menší, ale o to více nadšení partyzáni. Německá armáda cítila pomalu přicházející konec bojů, nad republikou se ještě objevilo několik zkázotvorných bombardérů a 8. 5. odpoledne byla konečně podepsána kapitulace Wehrmachtu. Jak se bohužel dalo očekávat, Waffen SS se jí odmítly podřídit a v krvežíznivém nadšení pokračovaly ve vyvražďování.

V noci z 8. na 9. května do Prahy dorazil první kus Rudé armády, který město vyčistil od skupinek příslušníků SS a taktéž (povětšinou také SS) odstřelovačů, kteří se zabarikádovali na strategicky výhodných místech a odtud stříleli do všeho, co se hnulo.
Odhaduje se, že těchto několik dní si vyžádalo životy 1500 Čechů, 300 Vlasovců, 700 vojáků Rudé armády a 1000 Němců (kolik padlo Američanů buď minulý režim ututlal, nebo se to vůbec nevědělo).

Zdálo by se, že se čerstvá událost takovéhoto významu okamžitě objeví v našich kalendářích. Kupodivu se toto výročí až do roku 1951 poněkud opomíjelo a ani neslavilo coby státní svátek. Poté byl, pod sovětskými vlivem, stanoven na 9. května a zván Dnem osvobození Československa Sovětskou armádou. Po sametové revoluci se svátek přejmenoval přesněji na Den osvobození od fašizmu. Vlivem Miloše Zemana se roku 1991 svátek přesunul na den dříve, tam, kde ho slavila celá okolní Evropa. Později se název zkrátil jen na Den osvobození, přičemž leckterý (nejen) školák již vůbec netušil, od čeho že byl kdo osvobozen. Zatím poslední změnou prošel svátek nedávno, roku 1994. Začal se oficiálně jmenovat Den vítězství.