Paní Kosíková, přijměte, prosím, gratulaci k uvedení vaší skladby. D – fence, jak zní záhlaví titulu, jenž dozněl, znamená v obecné terminologii „obrana“. Jakou náplň má výraz v hudebních kruzích?

Děkuji za gratulaci, název skladby je slovní hříčka a nevím o tom, že by něco specifického znamenal v hudebních kruzích.

Studovala jste JAMU v Brně a HAMU v Praze. Cestu ke vzdělání jste neměla rozhodně snadnou. Při touze po škole jste prožívala únavu ze stavu věcí, či vás situace naopak zdravě namíchla?

Ale nejsem absolventkou JAMU. V Brně jsem začala akademii studovat, přestoupila do Prahy a zde HAMU dokončila. Na pocity, které tomu předcházely, nechci vzpomínat, nechci se otáčet zpět.

Dovolte mi, abych se zeptal určitě šablonovitě. Jste skladatelka, varhanice a dirigentka. Co vy raději? Když přistupujete k pultíku s taktovkou, sedí před vámi orchestr, kde převažují muži. Lze to takhle vůbec vnímat?

Já to tak nevnímám. Ale v současnosti hlavně komponuji a hraji na varhany.

Jaký posun musí nastat, když ucho varhanice-interpretky se mění v ucho skladatelky klavírního partu?

Necítím žádný posun. Musím vědět, pro jaký nástroj momentálně skládám a je to pořád to samé ucho.

Ve vaší skladbě jsem slyšel náznaky flamenga. Účinkovalo zde prostředí krásného barevného interiéru synagogy a vjemy tak účinkovaly jen na mě?

To co říkáte, je moc hezké, ale já jsem možná tu skladbu poslouchala trochu jinak. A alespoň zde chci ještě jednou poděkovat Tomáši Víškovi a Františku Brikciovi, nejenom za premiérování mojí skladby, ale za úchvatný koncert.

Jste známá jako česká varhanice Johanna Sebastiana Bacha. Je skladatel, který by vás zajímal podobně?

Není.

Děkuji za rozhovor.


^{Zdroj fotografie Ireny Kosíkové: ikosik.com}