Na trůnu třetího Říma
17.05.2007
Jindřiška Kodíčková
Literatura
Mentalita národa prostupuje do mentality jejich panovníků. Může to být i naopak. Na trůn usedá z boží milosti mnoho osobností psychicky vyšinutých, extravagantních extremistů, zamindrákovaných... Ale najdou se i odpovědní, skutečně úspěšní a velkodušní.
Tomuto poznání se nevymyká ani plejáda ruských knížat, později carů a ještě později generálních tajemníků. Čím více se ztrácejí v mlhách dějin, tím tolerantnější postoj k jejich činům. Ale jejich činy kropily proudy krve, ať už při dobývání trůnu nebo území, stejně vydatně, ne-li více. Od možná bájného Vikinga Rurika, všehoschopného vojevůdce, přes Jaroslava Moudrého, který se navzdory svému přízvisku dostal k moci také přes kaluže krve po legendárního Vladimíra Monomacha, Alexandra Něvského a Dmitrije Donského. Jejich úspěchy jsou úspěchy vojenskými, správa země se stávala druhotnou, i když i v této sféře dokázali dosáhnout určitých kladných změn.
V mezidobí na trůnu seděly i ženy, v ničem si nezadající s mužskou agresivitou. Ivan Kalita, Ivan Hrozný i Boris Godunov promlouvají výrazným hlasem. &Sirou Rusí se potulovaly i záhadné postavy, aby se v době vzpour a převratů objevili jako praví dědici trůnu (Lžidimitrijové). Na počátku 17. století na trůnu vystřídali Rurikovce Romanovci, jež smete až únorová revoluce v roce 1917. I mezi Romanovci se nacházeli rozporuplní vládci - sjednotitelé Michail a Alexej, zakladatel Petrohradu a nového Ruska reformní osvícenec Petr Veliký, impozantní Kateřina II., pracovitý a puntičkářský Mikuláš I, ne nepodobný našemu Františkovi I., na svou dobu relativně pokrokový reformátor Alexandr II, jež se ironickými cestami osudu stal obětí teroristů-revolucionářů. Novou kapitolu ruských dějin píší politici, mající reálnou moc ve dvacátém století. Těch nevyjmenovaných je celá řada, ale rozhodně nejsou bezejmenní. Zaslouží si, aby se i jejich medailonky četly s kritickým porozuměním.
Knížka náleží do oceněné edice Odkaz, jako celek plně odráží její kvality. Při ponoření do četby však objevíme drobné nesrovnalosti v dataci, možná zaviněné šotkem (např. vláda Sofie Alexejevny atd.). Kniha nabízená dětem by si zasloužila výraznější a přehlednější grafické členění textu. Ten je jednolitý, někdy se vrací či předbíhá, náročný a plný faktů. S čím si poradí trochu zběhlejší čtenář, dětskou duši unavuje. V záplavě (sice kvalitních) informací tápe. Vyplatila by se přehledná časová přímka a historické mapky území do Ruska náležejících. Pouhý závěrečný přehled panovníků mi připadá nedostatečný. Poslední připomínku směřuji k portrétům. Pokud se přímo v textu popisuje panovník řídkého vousu a vlasů a z obrázku juká zarostlý vousáč, mizí kýžená vizuální jednota a nastupuje rozpolcenost. A věřte, že právě tohoto si dítě všímá více, než kolik reforem jmenovaný panovník uskutečnil.
Ovšem i přes tyto výtky kniha obohatí čtenáře všech věkových kategorií, přiblíží na postavách vládců dnes trochu opomíjené a zatracované ruské dějiny. Na komplikovaných osudech lidí z masa a kostí poznáme spirály dějin, které někdy sešrotovaly celé generace.
A. Tereščuk, Panovníci Ruska vydalo nakladatelství FRAGMENT v roce 2007.
Zdroj obrázku: Fragment