Trojice na jevišti, Jaroslav Dušek - lídr, Pjér La &Séz - kytarista a vzorný sekundář prvnímu a Zdeněk Konopásek - nápadité bicí a nesmělá trumpeta, rozjela strhující improvizační smršť. Jaroslav Dušek okamžitě vtáhl do hry publikum, zahrály si otevřené dveře sálu i skupina sedící mimo zorný úhel pódia. V průběhu představení měla své místo rozbitá sklenice v klubu a náhle zavřeštící mobil. Protagonista reagoval tak bezprostředně, s nadhledem a vtipem, že mi přijde až nenormální, že se hraje s pouhou náhodou. Ale, o to, nakonec, nejde.

Soustředíte-li se na pracovní metody, kterými nás Jaroslav Dušek zahltí, až nevíme, zda-li se nevázaně smát, či tiše nad sebou vzdychat, uvědomíme si, že jsou prosté a tím pádem krásné. Co je na nich krásného? Čeština. Slova, nejužívanější ze všech, které dostávají najednou jiný význam. Drobné přesmyčky, zdánlivě nesmyslné, vykvétají v souvislosti notoricky známých rčení. Nepřijde-li nekontrolovaný smích, pobavený úsměv na rtech určitě. Práce se slovem, slovní rejstřík vůbec a máme bohatství sledované performance největší. Nemá cenu pitvat vyslyšený ohňostroj z pódia.

Člověčenství ve vesmíru si může napsat show kosmického mudrlanta Jaroslava Duška do podtitulku. Ale proč s tím běžet na plakát? Běžte se podívat!

Jeden fenomén nesmím opomenout. Duškův pohyb po jevišti. Jeho taneční kreace a rytmizovaný pohyb rukou. Vějíř prstů jedinečný a bez pochyb originální. Odcházel jsem z představení a po ulici šermovaly kolem sebe slečny a paní různého věku. Nadšeně si přehrávaly, co právě viděly.

Protagonisté pobíhali po jevišti zutí. Ve snaze se vyrovnat na startovní čáře se všemi ostatními. Jaroslav Dušek chápe každé obutí jako postrk do někam, jako postupný schůdek k něčemu, za co vlastně ani nemůžeme. Pojďme chodit bosi, chce se mi zakřičet. Ale praktikuji to pouze doma.

Divadlo Vizita, Buena Vista Club, Plzeň, 17.5.2007