Téměř ukrytý bluesman
31.05.2007
Jaromír Komorous
Hudba
Pohodový večer s koncertem pohodové muziky. Přesto, že z elektrických kytar vedly šňůry k bednám a psi v okolí se báli vystrčit uši z boudy i se svými páníčky. 18. května 2007 v Žilově se vařilo pro radost a na hosty čekal plný hrnec. Koncertující Jakub Noha Band si dopřál krátkou přestávku, ale nedopřál svému představení upadnout pod stůl. Cos čekal, řekl mi jeden kamarád. Bydlí ve vedlejší obci. A rozpovídal se o geniu loci místa. Prý funguje na každého.
Už vidím, jak zpěvák, kytarista, autor repertoáru a kapelník Jakub Noha vrtí hlavou nad mým zaškatulkováním. Dlouhá léta jsme ho mohli slýchat ve folkově střižených písních samotného nebo s Oldřichem Janotou. Až nyní, protažený životem, oblékl písně do šatů dle svého gusta. Údělem muzikantů u nás, totiž, pokud neohnou záda sami před sebou a nevěnují se střednímu proudu, zůstává starost, jak uživit rodinu a vyšetřit zároveň korunky na aparáty. Muzikanti dělají věci, jimž dávají zelenou, o kterých nosí představu, že mají cenu. Ale nestačili o tom říct vlivným. To se podařilo zlomku z nich. Výřečnějším, operativnějším. Ale s hitem se dá vyjet vždy. Bez něj a entuzianismu se neobešel nikdo. Jakub Noha to ví i beze mne.
Nasadil elektrické aranže na své nosné kousky, udělal spoustu nových a postavil odpovídající kapelu. Dnes první kytaru hraje Petr Bubák Bublák a jeho psychedelické výlety baví lidi na jevišti i pod ním. Baskytarou dláždí cestu Marek &Stulír, známý z libereckého Jarretu a za bubny seděl na koncertu Honza Noha. Komu se podaří hrát kytaru a syn k tomu strká bubny? Pohybují se ve fůzi folku, blues a rocku. Pokud se zaposlouchám do povedených textů autora Jakuba Nohy a slyším nejvíc dvanáctku, musím mluvit o blues.
Zkuste se na něco podívat. … budem se chtít a budem se opouštět... je citát z Motýlí hry. Písnička zazněla na začátku koncertu a zůstala mi v hlavě, i když sál dávno utichl. Líbivý refrén s hymnickým nádechem i rytmem. Ve sborech jsem slyšel etno jak od indiánských teepee. Hrozně se mi to líbilo. "Myslel jsem na Beskydy," řekl mi pak kapelník a dodal, že svět je malý. Ještě menší, řekl bych já. Jen jeden nahání ovce na stráních kopců a druhý bizony na savaně. V Klikatině kytaristé prodali hráčskou techniku i s rychlostí. Už dlouho jsem neslyšel poctivé boogie a v jejich podání mi nepřišlo, že s tím rytmem přišel už Chuck Berry a nějaká voda od té doby odtekla.
Pane bože, proč? Neodpoví mi nikdo, ani se neptám. To je z poslední písně a Petr Bublák rozjíždí své hendrixovské sólo, mladý Noha nakládá pod kotle a já si lebedím. Zůstává důležité, umět se zeptat v pravý čas. Jakub Noha se ptá. I když mu ne vždy někdo odpovídá.
Žilov, koncert Jakub Noha Bandu, 18. května 2007
Zdroj ilustrační fotografie: music.taxo