Paměť potřebuje údržbu
25.06.2007
Jaromír Komorous
Společnost
Zdá se normální, že známá louka vypadala před pouhými padesáti lety jinak? Vidíme vinu státu, či normální posun vývoje? Sklářská minulost šumavských koutů přede mnou roní slzy. Stejně tu nechtěl nikdo dělat, přece. O nějaké efektivitě si mohli nechat zdát. Pak jsem si vzpomněl na sklárny za čárou, doslova manufaktury, fungující jen pro turisty. Asi to jde. PhDr. Vladimír Horpeniak napsal knihu Střední &Sumava, vydanou v edici „Zmizelé Čechy“ nakladatelstvím Paseka. Odpověděl na pár otázek, jež se problému dotýkají.
Pane doktore, v našem úvodníku nepřímo mluvím o Klášterském Mlýně na Otavě pod Rejštejnem. Může za to zoufalá snaha o koncentraci v každé sféře života? Může za to nezájem dělníků, že dnes stojíme na zelené louce?
&Sumava se stala sklářskou oblastí především díky ohromnému množství laciného dřeva z rozsáhlých lesů, zpočátku nevyužitelných jinak, než jako palivo putující do sklářských hutí. Těžil se zde křemen, důležitý pro přípravu sklářského kmene, podobně se nabízelo dost bukového dřeva k výrobě potaše – přísady skla, atd. Do velkých potíží se šumavské sklárny dostávaly s technickými a technologickými změnami 19. století, kdy dřevo už podražilo, a pece začaly vytápět uhlím a sklárny se z pochopitelných důvodů stěhovaly do blízkosti uhelných revírů a moderních cest. Proto jako vcelku velice správná, se u některých šumavských skláren té doby, jevila orientace spíše na umělecko-řemeslné výrobky, jež vznikaly v malých sériích a kolekcích a jejichž výroba tudíž nekladla tak veliké nároky na objem surovin a technického zajištění. Smrtelnou ránu šumavskému sklářství ovšem uštědřil poválečný odsun. Do osiřelé sklárny v Klášterském Mlýně u Rejštejna ještě v roce 1945 přišlo několik odhodlaných novoosídlenců – českých sklářů ze severních Čech. Přesto kdysi světoznámému podniku nebylo přáno a huť byla vyhašena roku 1947. Významnou sklárnu v Lenoře definitivně pohřbila neúspěšná privatizace po roce 1989. Minimalizovaný brusírenský provoz v Anníně už jen živoří. Mám obavu, že na &Sumavě vidíme nadobro přerušenou důležitou tradici, jejíž obnova se podaří sotva. Vlastně už brzy nebude ani s kým tu tradici obnovovat. A v novou sklářskou kolonizaci &Sumavy bez rozsáhlých subvencí státu či Evropské unie nevěřím.
Ve své knize dokladujete konec výskytu umrlčích prken shodujících se s datem odsunu německých obyvatel. Jednalo se o zvyk nebo existuje něco, co lze nazvat rozdílem kultur? Stavění umrlčích prken, přetrvávající svérázný zvyk spojený s kultem mrtvých, se nejdéle udržel v Tyrolsku, &Svábsku, Bavorském lese a na německé &Sumavě. Z naší krajiny definitivně vymizel s vyhnáním německých obyvatel. Umrlčí prkna se stala jakýmsi symbolem staré &Sumavy, fascinovala umělce jako Josefa Váchala nebo Alfreda Kubina. Vyjímečně a vzácně se staví na &Sumavě i v nové době na památku dávným pokolením lidu &Sumavy nebo konkrétním osobnostem, které se mimořádným způsobem zasloužily o tento kraj. (Malý Kozí Hřbet, Zhůří, Hartmanice, Liščí vrch u Kašperských Hor).
V textové části knihy zmiňujete odborné dřevařské školy ve Volarech, v Kašperských Horách a dokonce řezbářskou v Prášilech. Myslíte, že by uhájily právo na existenci? &Sumavané 19. století chtěli svůj kraj pozvednout zřizováním škol. Například absolventi těch dřevařských měli kvalifikovaně přispívat k rozvoji dřevařského průmyslu a řemesel. Dřevo mělo opouštět &Sumavu ve formě konkrétních výrobků s maximálním podílem lidské práce. Navíc školy přispívaly k rozvoji života. Vrstvu učitelské inteligence ve spektru obyvatel jinak drsné &Sumavy bych uvítal i dnes. Těžko hovořit o perspektivách vzdělanostní kultivace &Sumavy, když v posledních letech tento kraj přišel o řadu středních odborných učilišť i škol ( Modrava, Kašperské Hory, Vimperk, …).
&Sumavské lesy prosluly jako zdroj rezonančního dřeva k výrobě hudebních nástrojů. Nikde ale nevidím odkazy na výrobu těchto instrumentů. Máte jiné prameny? Rezonanční dřevo bylo vzácným artiklem. Dováželo se do dílen mistrů nástrojařů nebo do továren na hudební nástroje. Máme doklady i o místním nástrojařství. Například lidové hudební instrumenty (violy, basy a další) zhotovoval v 19. století v Kašperských Horách řezbář, truhlář a lidový muzikant Prokop Mack.V Sušici měl až do 30.let svou dílnu varhanář a nástrojař Josef Matěj Wunsch. Před ním zde působil varhanář Fischpera.
Mezi poděkováními nacházím i jméno publicisty Zdeňka Roučky. Při jiné příležitosti jsme spolu kvitovali úroveň materiálů fotografa Mirko Křena, dokumentujícího konec války, příjezd amerických vojsk. Ty filmy z roku 1945 se vyznačovaly kvalitou, nad níž dnes jen kroutíme hlavou. Jaké pocity při objevech jste zažíval vy? Staré fotografie oslňují charismatem, obdivuhodnou prokresleností. I ty od nejstarších fotografů &Sumavy ze 70. a 80.let 19. století. Pracovali s velkými komorami, fotili dlouhými expozicemi, navíc měli ohromný výtvarný cit (daný už tím, že většina prvních fotografů pocházela z malířských rodin, jako například sušičtí Quastové). Jsou to nepopsatelné, vzrušující zážitky, když si poprvé prohlížíte třeba sto dvacet let staré fotografie a díváte se vlastně zrakem spisovatele Karla Klostermanna, pohlížíte do tváří lidí. Zažívám také radost, když moderní digitální technika fotografickým unikátům vrací původní krásu a život.
Děkuji za rozhovor. 
PhDr. Vladimír Horpeniak je na fotografii vlevo.
Recenze na knihu Střední &Sumava: klikni
Zdroj fotografií: paseka.cz, vmi-rozhled.cz