Vlhké, zimomřivé Nizozemí na přelomu ledna a února roku 1953. Té chladné zimy učinily dvě sestry rozhodnutí. Rozhodnutí, které jednu (místo té druhé?) zabilo. Rozhodnutí, jež obrátilo naruby život celé rodiny. Nejedná se o detektivku se záměnou podobných sester ani o zlý úmysl, prostě o pouhopouhou náhodu, kterých se stává denně tisíce. Bez tragického konce je v jejich nicotnosti ani nezaznamenáme. Lidy se vypraví místo Armandy na oslavu narozenin a stane se obětí ničivých záplav. Armanda posléze převezme celý úděl zemřelé sestry. Stará se o její dceru, později se provdá za jejího manžela. I když ho tajně obdivovala už za života sestry, v manželství se vznáší stín zemřelé a Armandu neustále znejisťuje. Čím více to odmítá, tím více žije život Lidy než svůj a spíše přežívá.

Autorka působivě vylíčila běsnění živlů, vybičování posledních sil zúčastněných, pocity lidí odsouzených k pomalé smrti, aniž by ještě mohli cokoli udělat pro sebe i své bližní, třeba se jen rozloučit. Z bezvýchodné, mátožně chladné situace není úniku. Mezi ledovou tříští se zachycují útržky spojení se světem, aby je okamžitě pohltilo zrádné bahno. Naturální popis katastrofy se střídá se záběry relativně klidného života poté. Sondy do rodinných vztahů, výčitky i odpuštění se přirozeně střídají, zdánlivě bez emocí a odevzdaně, o to více hryžou uvnitř. Poslední dva oddíly nejsilněji odhalují samotnou podstatu vyměněného života, autorce se podařilo vykrystalizovat bilancování do nejniternějších poloh.

Problémem se stává vlastní text. Je patrná snaha bohatým jazykem líčit barvité řádění živlů, bytí na pomezí života i psychologické záběry, ale snaha vyznívá mnohdy naprázdno. Čtenář se utápí v členitých souvětích, odkazujících na několik jevů zároveň. Nesrozumitelnost se místy násobí vybočením z větných vazeb. Zda je toto záměrem autorky, či vzniklo překladem, těžko říci. Ve výsledku knížku nelze číst jen „zběžně a lehce“, ale často se k předchozímu odstavci vrátit. Tato nepříjemnost je ale vyvážena zdařilou osnovou díla, která až do konce udržuje čtenáře v napětí. Tak jako život sám, nikdy nevíme, co se stane v příští minutě!

Margriet de Moorová (1941) patří k nejuznávanějším současným nizozemským prozaikům. Je autorkou čtyř románů a několika sbírek kratších próz. Českého překladu se dočkal její román &Sedá, modrá, bílá a novela Kreutzerova sonáta (Paseka 2003).

^{Knihu Utonulá od Margriet de Moorové vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2007
Foto: www.paseka.cz}