Malá - I. část
11.07.2007
Michal Čagánek
Próza
První část povídky z povídkového cyklu "A bude zase bílý den"
MALÁ
Ráchel měla v noci divoké sny, pořád hrabala nohama a oddechovala, tak zvláštně, stejně jako člověk oddechuje, když ho něco tíží. Pak jako by úplně přestala dýchat, snad ji v tu chvíli skutečně omrzelo žít, nakonec jenom silněji vydechla, trhla nohou a bylo to pryč.
Když jsme se s Marií seznámili, nebyla Ráchel víc než živá kulička zlatě se lesknoucí srsti.
Marie se také celá třpytila a leskla, když ji znovu a znovu brala do dlaní, aby si nechala olizovat nos. Nosila jí nejrůznější psí laskominy a okouzleně pozorovala, jak jí chutná. Já jsem pozoroval ji a v duši se mi rozlévalo teplo.
Ženy štěňata milují. Jsou malá, hebká, krásně voní. Ale zkuste se k nim přiblížit ve společnosti dospělého psa. A nemám teď na mysli žádné z těch ozdobných tintítek zaplavujících příbytky osamělých paniček, ale pořádné psisko se vším všudy, se všemi jeho ctnostmi i rozmary, jakým je například právě labrador. Pokud ho držíte nakrátko na vodítku a s náhubkem, může se stát, že vztáhnou ruku, aby se ze slušnosti dotkly jeho srsti, srdce jim však přitom buší jako zvon, a když pes pootočí hlavu, aby alespoň pohledem opětoval jejich dotek, zblednou strachy. Opravdová pohroma nastane ve chvíli, kdy se pes rozhodne dát najevo své city a začne se jich dotýkat čumákem nebo, nedejbůh, svými tlapkami. Tu hned začnou poplašeně uskakovat, někdy dokonce křičet, v každém případě se překotně oprašovat od neviditelných otisků psích tlapek, které ještě ani neměly čas se jich dotknout.
Vím o čem mluvím, jednu takovou mám doma. Nejspíš tam pořád ještě je, sedí v křesle, na sobě župan, nohy na stole, v televizi se střídají obrazy, neskutečně hlasitý zvuk by každého jiného usmrtil, ona si klidně čte časopis, pomalu obrací stránky, tu a tam přeskupí nohy, nahé, jen v huňatých pantoflích, pofouká dávno studenou kávu, upije a zase otočí, ve čtyři hodiny přicházím já.
„Ahoj, holky!“
Marie se ani nepohne, Ráchel hned vyskočí a běží mě olízat, nechám se povalit tou vlnou radosti, tou horou štěstí, celý den vydržela čekat, teď, konečně, je tady odměna, její rytíř je tady, její hrdina, její bůh, který každý den ve čtyři hodiny sestoupí z nebe, aby ji objal, aby se nechal olízat, říkal jí malá a ty blázne starý, smál se tomu a smál, šel si s ní zaběhat nebo se obyčejně projít, kdepak obyčejně, jediná chvíle není obyčejná po boku milované bytosti.
„Nechceš jít s náma?“
Nic. Ani neodpoví? Snad zbyla tu jen kulisa, utkvělá představa v mé mysli.
„Marie?“
„Co je. Nesahej na mě! Smrdíš psem.“
Tak, to bychom měli.
V parku je bláto, studené listí sežehnuté prvními mrazy, Ráchel do něho vstupuje bosýma nohama, ani ji nenapadne cítit chlad, nemračí se, že jí fouká za krk, v tom nejpalčivějším mraze vesele běhá, je v každou chvíli tolik zajímavých věcí k prozkoumání, tolik laviček, stromů, jiných psů, jejich pánů, tolik dětí, na smutek nezbývá místo. „Dobrý den.“
Psi se dotýkají čenichem, voní k sobě, vesele na sebe dorážejí, lidé je pozorují s úsměvem, ani ruku si nepodají, ne, ani já ji nepodám, komu? Snad ne mladé ženě s malým chlapcem sbírajícím v trávě kaštany, tomu drábu, který čeká na první příležitost uhodit - a už je to tady, jeden špatný pohyb a chlapec pláče, kolikrát sem ti říkala! a kaštany se kutálí jak slzy z jeho očí, snad ne dívce na kolečkových bruslích ženoucí se za štíhlou linií, nebo snad dokonce panince s pudlíkem, jak se špatně ostřihanou ovcí, dojemně špulící rty - na svého mazlíčka, na stejnou ženu s tváří pokřivenou strachem, sotva pohledem zavadí o Ráchel, o tu velkou zlatě zářící horu lásky.
A to je další druh žen, ženy pejskařky, mohou se umazlit se svými miláčky, a ve velmi omezeném kruhu svých podobně ujetých kamarádek jsou otevřeny přízni i jiných psů, psi neznámých lidí, natož anonymní toulaví psi je však naplňují hrůzou, čistokrevným děsem.
Házíme si míčkem, já házím, Ráchel jej zas a znovu bere do zubů, tak nadšeně se za ním vrhá, celé tělo rázem ocitá se ve skoku, celá duše, jako by v tu chvíli měla křídla a já je skutečně vidím na jejích tlapkách, v jejím úsměvu, když vypíná se do výše, aby ještě ve vzduchu chytila letící míček, když běží s míčkem ke mně, aby mi ho dala do dlaně a já jsem znovu hodil a znovu a ona letěla vzduchem a vlála, vznášela se na své zlaté srsti, kormidlovala ocasem, obratně chytila míč a donesla mi ho a běžela, zatímco já jsem se propadal do sebe a nedokázal se vznést než na jeden malý úsměv, na stín úsměvu, a pořád jsem myslel, jak to bude a co dělat, a měl jsem hlavu nebitou bolestí a nechtělo se mi nic, klidně bych zůstal na lavičce v parku a jenom házel míček a házel, a třeba až do skonání světa, Ráchel by běhala a chytala ho do zubů a byla by šťastná a já bych byl také šťastný, protože by nebylo nic jiného, nebylo by žádné doma, žádný obývák, v něm žádný gauč, na kterém by nikdo neseděl a nedíval se na televizi, ani by si nic nečetl a vůbec by nepil studenou kávu.
Podle výzkumů se od sebe pevninské desky Afriky a Ameriky vzdalují rychlostí přibližně pěti centimetrů za rok. Není to pravda - nevzdalují se pět centimetrů za rok, ale každý okamžik o kousek, o nepatrné nic, které se však v zrcadle času jeví jako hrozitánská průrva. A bylo už mezi námi celé moře, nikdo by je nepřeplaval, jenom jeden se o to dosud snažil, jenom jeden dosud doufal, a Ráchel přinesla míček a nepodala mi ho do dlaně, ale upustila ho přede mne na zem, sedla si a místo míčku mi podala svou hlavu a já jsem ji vzal do dlaní a celý se k ní přitiskl, už jsme neházeli, ale šli jsme domů a Ráchel pořád vrtěla ocasem a měla radost, že jsme spolu, a já bych se taky radoval, ale blížili jsme se k domu, kde jsme bydleli a kde bydlela, četla si ona.
Byl čas večeře, ale žádná večeře nebyla, Marie dosud nedopila kávu. Začal jsem vařit a ona konečně ožila, prý, co bude k večeři, a já jsem neodsekl: „Co sis uvařila!“, ale pokorně jsem se doznal k zeleninovému salátu a ona řekla, že by raději kus masa. A tak jsem smažil maso a chtělo se mi brečet, Ráchel ke mně zvedala hlavu a já jsem ji po ní hladil, zatímco druhou rukou jsem obsluhoval pánev, obracel jsem to maso, ze kterého jsem jí nedal ochutnat - a ona ani nechtěla, docela jí stačila má dlaň v jejích vlasech, úplně jí stačilo, že jsem byl a že jsem byl u ní.
A olej pštkal a se škvařil a v mé hlavě se taky všechno škvařilo, všechno se to speklo do jediné myšlenky, do jediného obludného gesta, chtěl jsem vyvrhnout tu myšlenku, učinit to gesto, ale nedokázal jsem to, nedokázal jsem než stát a míchat: „Jdi pryč! Jdi pryč! Jdi pryč!“ Já a nebo ona. Neřekl jsem nic.
Druhý díl povídky vyjde zítra.