První část povídky: (klikni) To proto člověku tak dlouho trvá prohlédnout, protože většina věcí v životě není vidět, zakryta našimi očekáváními, naší láskou, kterou si myslíme, že máme, zatímco máme sotva špetku náklonnosti. Tak jednoho dne přijdeme s trochou klihu, abychom utěsnili skulinu, která podle našeho soudu vznikla v našem vztahu, zlehka do ní vložíme prst, abychom zjistili, jak je hluboká, a zjistíme, že do ní bez obtíží vsuneme celou ruku, celou dospělou paži, ba že do ní dokážeme vstoupit celí a pořád ještě zbývá dost místa. Na němý výkřik, na hrudku nenávisti, tak pečlivě skrývanou, na několik slz.
Ve chvíli, kdy neodpovíme na úsměv úsměvem, kdy nedovolíme dlani pohladit, i když máme tu moc, když dáme vařit vodu na kávu a připravíme pouze jeden šálek, aniž bychom se druhého zeptali, jestli si dá s námi, se mezi naše pevniny začnou vkrádat neviditelné trhliny, které rostou a rostou, až jich nakonec máme plné oči, my je však nevidíme, právě proto, že rostou v našich očích, že se totiž na ně neustále díváme, jak rostou. Ne o pět centimetrů, ne za rok, ale o pouhé zlomky patrného, zato však vytrvale a pořád.
Večeře byla hotová, jedli jsme, ale Marie si ke stolu nesedla, vůbec se nezvedla z křesla, ještě jsem jí to musel přinést a dobrou chuť jí poděkovat, takhle nějak se chovají voli. Ano, všichni mi to říkali, že jsem vůl, chlapi v práci i kamarádi, ale já jim nevěřil, jako alkoholik nevěří, že je alkoholik, ale tvrdí, že s tím může kdykoli přestat, ale nikdy s tím nepřestane, nikdy nepřestane pít, jedině by se stalo něco hrozného, nějaká strašná nemoc nebo jiná událost, a on by s tím musel přestat, ne že by chtěl, ale že by pro zachování života musil.
Pak, několik dnů na to, jsem jel na služební cestu a nechal jsem Ráchel doma. Marie se o ni měla starat, něco mi ale pořád říkalo, že se o ni nestará, tak jako když ji hladila, tenkrát, dokud to ještě dělala, v době, kdy ještě neměla jisté své křeslo, a já jsem věděl, že ji vlastně od sebe odstrkuje, spousta lidí to tak dělá a ani já jsem kdysi nebyl výjimkou, pořád dál a dál, pryč od sebe, takový máme strach, abychom se neumazali spontánní psí láskou. Pořád jsem v mysli slyšel ten hlas, pořád mi něco našeptávalo, ať se vrátím, ať se proboha vrátím, úplně těžko se mi udělalo z té představy, jak Ráchel s Marií, ty dvě spolu, samy, zvedl se mi žaludek a já zvracel, dávil jsem se tou představou, ale nemohl jsem ji vydávit, a někdo mi položil ruku na rameno a pomohl mi sbalit věci a jel jsem domů a bylo mi pořád špatně, ještě jednou jsem musel zastavit a znovu, až jsem byl konečně doma, rozběhl jsem se do schodů a bylo to tak, jak jsem si představoval, a bylo ještě hůř než v mých představách, zavřela ji do koupelny a nedala jí ani vodu, na podlaze polomrtvá tam ležela, sotva dokázala zvednout hlavu a její ústa se nesmála, jen v očích jí blýsklo úsměvem, ještě mě poznala, její bůh je tady, její anděl strážný se vrátil, Marie nikdy nebyla, jen nepořádek neskutečný, brambůrky rozšlapané po koberci, lahve od vína. Tak podle sousedky přijely nějaké ženy, no, i mužští byli s nima, a byla oslava, Ráchel zavřely do koupelny a ona tam kňučela, jenom tak tiše, ale potom čím dál víc nahlas, celý den tak provyla, ráno odešli a ona tam zůstala, byla by ji pustila, ale neměla klíč a já jsem byl pryč a Ráchel pořád vyla a vyla, ale pořád víc a víc tiše, až docela přestala, to bylo dnes ráno a přijel jsem já.
Tak nejdřív jsem se postaral o Ráchel a pak se pustil do úklidu. Musela to být skutečně velkolepá oslava, skutečný mejdan se vším všudy, až do večera mi trvalo, než jsem dal všechno do pořádku, až do noci jsem vymetal poslední vzpomínku na tu, kterou jsem neměl nikdy znát, a bylo pytlů toho odpadu - lahvičky, šminky, celá náruč šatů včetně županu, hrníčky, podšálky, přisypal jsem kávu, zahustil časopisy, i tu televizi vynesl jsem na chodbu a z chodby na ulici, křeslo sotva jsem unesl a přece muselo pryč, všechno na hromadu jsem dal před dům a neškrkl jsem sirku a nezapálil, i když jsem měl chuť to udělat, celou minulost spálit, navždy, nechal jsem to být a vrátil se domů, k Ráchel, teď už jsem věděl, co znamená sloužit dvěma pánům, že to prostě není možné, že totiž jednoho budeš milovat a druhým pohrdneš, jak se píše v Písmu, já miloval jsem obě své paní, nebo jsem se o to alespoň snažil, oběma jsem rád sloužil, jenom jedna však bez výhrad milovala mě.
Zamkl jsem zevnitř a sňal sluchátku telefonu, vypnul mobil a bylo ticho, klid jako tenkrát a kdysi, když z celého světa znal jsem jenom tu radost a každý nápad hned ve skutek se měnil a hodně jsem se smál a hodně jsem plakal a bylo to v dětství a já se tulil k mámě, jako se teď tulím k Ráchel - a nikdo neumíral, ale v nový život se rodil, ležel jsem na podlaze, choulil se do toho ticha a tepla a myslil jsem na tu holku, kterou jsem jednou viděl v parku, byla tam se psem a pořád se smála, velký černý rotvajler, běhala s ním a válela se v trávě, prali se, líbali, objímali, když řekla: „Čekej!“ on čekal, pak na skrytý signál rozběhli se k sobě, když řekla: „Pac.“ tak ji podal, okamžitě hodila mu ho, když řekl: „Míček.“ Hráli si, snad hodinu si hráli a já se díval, hladil jsem Ráchel, ale oči jsem měl pro ni, ona neviděla nic než jejich hraní, a tak to bylo správné, my jsme si také hráli, nenapadlo mě to měnit, rušit ji snahou o seznámení, snad mě to ani nenapadlo, vlastně jsem měl pocit, že se známe dávno, a teď vím, že to nebyl jen pocit, že jsme se skutečně znali, tak jako matka zná své dítě, dřív než se skutečně narodí, tak jako spisovatel zná své postavy, byť by nikdy skutečně nežily. Nevím, jak dlouhá tahle povídka bude, jak se rozuzlí, kdybych se však mohl přimluvit za jeden řádek, přál bych si ještě jedno setkání, tak spontánní jako když se psi setkají, stejně vřelé, samých objímání, jak dvě pevniny, jež se setkali, když v hloubi pod mořem vždy neoddělitelně souvisely spolu.
A ještě jednu větu mi dovolte, prosím, krátké souvětí.
Říká se, že je život pes, já říkám: „Kéž by byl.“