O ZLATÉ RYBCE

Na břehu jezera seděl rybář. Za celý den nechytil ani malou plotičku. Nermoutilo ho to. Měl dost práce s pozorováním tančících vln, naslouchání šepotu rákosí i cvrlikání ptáků. Po obloze pluly nádherné mraky připomínající svými tvary všechno na světě.
Začínala se snášet noc a slunce zapalovalo obzor záplavou barev všech odstínů vůní i tepla. Už jen poslední okamžiky zbývaly do chvíle, kdy se rybář zvedne a začne sklízet své nářadí, aby se vydal k domovu. Tu se začal splávek potápět pod tahem ryby. Rybář klidně uchopil udici a začal navíjet vlasec. &Slo to snadno. „Asi nějaká plotička,“ pomyslel si a navíjel dál. „A nebo nějaký zlomyslný kapřík zatahal za návnadu a pustil.“
Nebyl to kapřík, nebyla to plotička. Rybář svinul vlasec a sestoupil k vodě. U břehu se lesklo něco zlatého. Byla to malá zlatá rybka. Rybář si ji pozorně prohlížel. Nedivil se, ničím jej nemohl život překvapit, to, co mu dennodenně přinášel, bylo poučení. Jedno právě držel v ruce.
Když se na ten zázrak vynadíval, ponořil ruku do vody: „Tak si plav, tvorečku. A hodně štěstí.“
Chtěl vstát a jít domů, když rybka promluvila: „Děkuji ti, rybáři, že jsi mě pustil. Máš laskavé srdce. Za to, že jsi takový, ti splním přání - jakékoliv budeš mít.“
„Jakékoliv přání?“ opakoval rybář bez známky údivu.
„Ano,“ pravila rybka, „můžeš si přát cokoliv. Cokoliv vyslovíš, ti splním.“
„Ne,“ řekl rybář, „děkuji ti, rybko. Jsi velmi laskavá, ale já si nemohu nic přát.“
„Cožpak nemáš žádné přání?“ podivila se rybka.
„Milá rybko,“ odpověděl rybář, „mám bezpočet přání, snů i tužeb. Věřím ti, že bys mi mohla některé splnit. Jakou radost by mi to ale přineslo? Jakou radost bych měl ze štěstí, které jsem sám nevytvořil? A bylo by to vůbec štěstí?
Uvnitř mě jsou všechny mé sny splněny. Je jen a jen na mně, abych je uvedl v život. Nechej to, prosím tě, na mě, rybko. To je mé největší přání, o to tě žádám: Nechej mě, ať si sám splním svá přání.“
„Dobrá tedy, jak si přeješ,“ kývla rybka hlavou, mrskla ocasem a byla ta tam.
Rybář ještě dlouho seděl na břehu a pozoroval hru vln. Pohupovaly se moc krásně, stejně jako jeho usmívající se ústa nebo jeho vzdouvající se a klesající hruď ukrývající tu nejvzácnější rybku lidského srdce.