Motýlí žena

Zaklela jsem navždy svoji tvář do kamene
city, všechny moje vášně skryla za masku.
Nepoznala jsem horké slzy a sladkou lásku
v nevědomosti byla moje síla i moje nebe.

Najednou je tu něco, někdo a chce změnu
vyzvídá, trápí mne a mění mě zpět v ženu.
Bráním se, slzy tečou a vztek mohutní
rozlobit ho, navztekat ho donutit ke vzdání.

Co to je? Po tváři mi stéká něco žhavého. Slzy?Ne!
To jsou kousky žhavé lávy rudé, stékají, propalují ve tváři
jamky drobné a v těch otvorech po jamkách
sídlí cosi mocně zlého.


Kdo bude mít tak něžný a ledový dech,
že dokáže potlačit můj bolestný vzdech
láva na tváři zamrzne, jamky mizí polibkem,
chceš to, nebo tvůj strach je ti opět běsem?

Ženo, braň se tomu nelítostnému vpádu
máš ráda život ve stanoveném řádu.
Zbav se těch mizerných a hloupých nápadů
buď sama jak před začátkem těch nájezdů.

Chceš však začít žít, ne ošklivou kuklou být
chceš se změnit v krásného, barevného motýla
roztáhnout svá nádherná, jedinečná křídla
vyletět k modrému, jasnému nebi a tam žít.

Pak rozletět se na voňavou, zelenou louku
sednout si potichu na bílou sedmikrásku
hodovat tam na tom jejím sladkém nektaru
a být zase jen sama bez zbytečného pohybu.

Večer pomalu sklapnout svá něžná křídla
uložit se ke klidnému, tichému spánku
až tě ráno horké slunce políbí na čelo
ano, stojí za to být a žít motýlí ženo.

_{^{Autor: Milena Doušková}}