Srazme hřebínek šovinismu a hned si řekněme, že se nejedná zdaleka o české specifikum pohybu v přírodě. Příčiny a původ toho všeho najdeme po 1.světové světové válce. Celosvětově. Uvolnění a vydechnutí po prožitých válečných hrůzách dostalo za uši a nastávající hospodářská krize načala stěhování národů. Uskočíme. V roce 1916 se spisovatel Ernest Thomson Seton stává celosvětovým náčelníkem své organizace Woodcraft. Právě se názorově rozešel v Anglii s Baden-Powellem a tamní skautskou organizaci (skauty musíme zmínit, ne-li u nich začít), kterou pomáhal v roce 1910 zakládat, opustil. Přílišná khaki disciplína, uplatňována především na dětech, mu nejela. Rok 1918 a konec války stojí za dveřmi. A vojenští veteráni se potřebují k něčemu upnout. Woodcraft a jeho idee leží na srole.

Tak. A já mám možnost vyřknout 1.tezi této úvahy. Kulturní dědictví a pěstovaný konzervatismus obyvatelstva na starém kontinentě se dostává do rozporu s chováním jedince kdekoliv jinde ve světě. Zatímco ti úspěšnější zůstávají věrni své původní domovině, tápající a nespokojená část obyvatelstva proudí hledat štěstí za moře. Nespokojená, ale možná dravější část, konstatuji. Než přetřesem sociologická hlediska fenoménu, zaměřme se na tramping jako na hnutí. Vznikající tramping, tedy i trampové, uznávají E.T.Setona za svého guru. Zcela dobrovolně se podřizují vyřčeným, ale nepsaným zákonům woodcraftu, tedy „lesní moudrosti“ a berou v úvahu, i když neochotně, obecné zákony národní. U nás vznikají první osady a jejich život dostává přece jen pravidla, i když se o nich moc nemluví. Lze, ale, vytvořit popisek k termínu „tramp“. Zkusme.

Tramp je jedinec, který s určitou nevolí bere v úvahu obecně platná pravidla chování a podřizuje se bez výhrad svým, když některé z nich povyšuje do roviny rituálů.

I když se to nezdá, trampský pobyt v přírodě nikdy nebyl samoúčelný. Trampské soutěže svou vynalézavostí prosluly. Snad proto, že skoro ignorovaly tradiční náčiní. Kromě balónu. Humanitní orientace lidí, jenž vyznávají nový způsob života, volá po zvyditelnění. Nacházíme je v oblasti výtvarného i literárního umění. Samostatnou kapitolu píše hudební scéna. Literáti Géza Včelička a Bob Hurikán, malíř Zdeněk Burian a z muzikantů třeba Jarka Mottl nebo Jenda Korda mohli nosit na rukávě domovenku 1.generace trampů. Osobní svoboda a úcta k druhému se stávají poznávacím znamením těch lidí a k tomu ukrytá sebekázeň. Někdy mám pocit, že jsme něco z toho zapomněli ve 20.století.

Určitě vám neušlo, že výraz „čundrák“ nezmiňuji. Ještě jsem k němu nedošel. Jako k muzice, zejména k ní, stejně jako k sociálnímu aspektu probírané látky. Limonádový Joe ve filmu říká: „Já se vrátím ...“. Zákon s sebou tahat nebudu.

^{Zdroj fotografie: bahara.co.nz}