Život je jako jazzová trubka. Když do ní nefoukáš, nic z ní nevychází, řekl náš mistr. Nedá se říct, že zaujal místo pionýra žánru. Ale napnul plachty na jachtě jazzu a dul do nich silou stejnou jako do své trubky.
Až mu začali říkat Satchmo. Slangový výraz ani nepřekládejte. Ale tu kocábku plnou jazzu dostal na širé moře a ryze okrajový žánr, zajímající černošské etnikum na březích Missisippi, vyfoukal ke vstupu do hudebních salónů nejvyšší společnosti. New Orleans nacházel na mapě najednou skoro každý a dixielandové postupy zvládali rychle i trumpeťáci v cirkuse Humberto.
V raných letech jej hodně ovlivnilo angažmá
v orchestru Fata Marablea na říčním parníku a hlavně dva roky takto muzikantsky vykryté. V roce 1922 přichází
nabídka z Chicaga od Kinga Olivera. Jeho
Creole Jazz Band má v té době takové renomé, že jednadvacetiletý Armstrong má sbaleno raz dva. Po roce s orchestrem nahrává první snímky. Začíná zpívat. Jeho lampa svítí do dálky a v něm samotném se probouzí ambice kapelníka, skladatele a frontmana své sestavy. Od roku 1925 ho od toho nikdo nedostane. Pro značku
Okeh natáčí své první hity. Jmenujme zde alespoň
Come Back Sweet Papa, kterou udělal se svou
„Horkou pětkou“ (L.A. And His Hot Five). Následný soubor
„Horká sedma“ je neméně zásadní a jeho zvuk barevnější, přinejmenším o dva posty navíc. V letech 1929 -1944 přichází velkokapelové období. Zejména
vedle Luise Carla Russella mu svědčí. Přichází
When The Saints Go Marching In a gospelový nářez rozpohybuje nejen babtistické jeptišky na nedělním kůru v kostele. Swing ho nemohl minout. Z celé plejády písní vyberme nahrávku
Jeepers Creepers. Často se sám sebe ptám, čím oslovil svět dřív. Svou trumpetou či zpěvem? Nátisk měl epochální a feeling v jeho „chrapláku“ přivedl nejednoho plagiátora k barovému producírování. Když to takový jedinec dotáhne před televizní kamery, nezbývá nic jiného, než smeknout před jeho vytrvalostí a s úsměvem si udělat obrázek o vynalézavé dramaturgii našeho veřejněprávního média. Ale zpět k Armstrongovi. Kompletnost. Atribut, znamenající celosvětově otevřené dveře.
Bavič, trumpeťák, zpěvák. Proletářské kořeny mu otevřely dveře i za železnou oponu. Že jeho tátu zařadíme nejspíš mezi děvkaře a on sám taky mezi svaté nepasuje, mu v našich souřadnicích získávalo body. Opravuji: získává.
Prosadil se ve studiu, při koncertech. Hrál v mnoha filmech.
Jerry Herman a Michael Stewart ho obsadili do muzikálu Hallo Dolly! S Ellou Fitzgerald zvěčnil do vinylu spoustu duetů. Můžeme se dohadovat, jaký hit ho proslavil nejvíc. Každý vykřičíme něco jiného. To je síla, což? U mě věnec pro vítěze dostává píseň
„Blueberry Hill“.
Do Evropy poprvé přijel v roce 1932.
V Lucerně v Praze hrál a zpíval v březnu 1965. Vidím to s prodlením stejně černě jako u Paula Mc Cartneyho. Toho jsem viděl a slyšel v Kolbence v roce 2004 a The Beatles to hrnuli od roku 1960. Skoro stejné. Jen Armstronga mi ČT s radostí zopakuje téměř každý rok. Na rozdíl od přiblblých filmů a seriálů mi to zase tak moc nevadí a aktuální muziku mohu sledovat o dům dál a nikdo mi v tom nebrání.
Zdroj obrázků www: de.wikipedia.org, simen.ru