Tak to ale není, přestože každé zvíře je vlastně osobnost. (Věřte tomu nebo ne, ale koupíte-li si dva stejné druhy papouška, kočky, králíka, o psech ani nemluvě, každý jedinec se bude chovat trochu jinak. Plyne to z jejich vlastních zkušeností, a tak kočka, ke které se v minulosti chovali lidé zle, bude mnohem plašší než ta, která má jen kladné zkušenosti.) Nemůžeme však svým zvířecím mazlíčkům přisuzovat lidské vlastnosti. Ano, pes dokáže vycítit, když nám začne padat dům na hlavu, ale ne každý se zachová hrdinně a zachrání nejprve nás a pak teprve sebe. Jeho instinkt mu říká: "Uteč!" Přirozeně netuší, že my nemáme stejný instinkt jako on. Člověka ze svízelné situace zachrání pes pouze v případě, že je k tomu buď vycvičen, nebo ke svému majiteli chová tak vřelý a blízký vztah, že vlastně zatímco on je zčásti člověk, majitel je napůl pes. A pokud si snad nějaký psí páníček stěžuje na neposlušnost svého chovance, měl by si především uvědomit, že to on dělá něco špatně (a měl by se poradit s nějakým zkušenějším chovatelem).
Každopádně platí, že pokud chceme svému zvířátku porozumět, měli bychom si dřív, než si ho pořídíme, důkladně teoreticky prostudovat jeho chování. Samozřejmě nejen to – velmi mě rozčilují všeználkové, kteří si pořídí zvíře a přitom vůbec nemají tušení, jak se o něj postarat a čím ho krmit. Povšechné znalosti nestačí. Spousta zvířat nesnáší různé druhy potravin, které jim lidé dávají. Za zcela zásadní považuji např. tradiční podávání mléka kočkám a psům, mléko se jim v žaludku sráží a působí trávicí potíže. Čerstvá tráva (a větší množství jakékoliv zeleniny, na kterou nejsou zvyklí) podávaná králíkům či morčatům může způsobit i smrt. Ne nadarmo visí v každé zoologické zahradě varovné nápisy NEKRMIT. Lidé jsou v tomhle neponaučitelní a nezodpovědní. Stejně jako v případě chování zvířat, i v jídelníčku přisuzují zvířatům lidské potřeby. Skutečný milovník zvířat by něco takového neudělal.
Takříkajíc do třetice všeho dobrého a zlého se v lidské péči o zvířata nachází další svízelný bod, a to pozornost věnovaná zvířeti a péče o něj v nemoci a stáří. Všimla jsem si, že určitá část majitelů zvířat (netroufám si odhadnout procento) se chová k nemoci zvířat značně laxně, čímž často nemoc zanedbá – a pak už je pozdě. Za příčinu považuji několik druhů přístupů. První, typicky vesnický: "to je příroda, buď si poradí nebo ne". (Tímto způsobem jsem viděla 3 dny umírat kotě, které pokousal pes.) Druhý, typicky městský: "už se tak dlouho trápí, necháme ho utratit". (Tak se po půl roce nefungující domácí léčby musel utratit beznadějný případ morčete, jehož včasná léčba by stála - bez dopravy - asi 100 Kč.) V obou případech se však majitelé zdráhali jít zavčas k veterináři. Nepovažovali to za nutné. Ale existuje ještě třetí přístup, tzv. lhostejný: "večer ještě nic a ráno chcípl". Jen málokdy se stane, že vaše zvíře jen tak bez příčiny a vnějších příznaků zničehonic zemře! Jde o to, že majitelé si příznaků včas nevšimli. A proč? Přirozeně protože trávili se svým zvířetem málo času a neměli vypozorované jeho chování.

Naše domácí mazlíčky jsme si pořídili proto, aby nám dávali radost, aby nám naslouchali a dělali nám společníky. Od chvíle, kdy jsme si je poprvé vzali do rukou, však za ně přebíráme zodpovědnost. Je nejen naší povinností vrátit jim všechno, čím nás potěšili, co nás naučili, ale poskytnout jim odpovídající plnohodnotnou péči. Jistěže kdyby můj nemocný papoušek žil ve volné přírodě, také by ho žádný felčar neléčil, jenomže otázka zní, zda by vůbec touto nemocí ochořel.
 
Náš jedenáctiletý vlčák částečně oslepl. Po prodělaném zánětu rohovky rozlišuje už jen světlo a stín. Když mu hodím klacek, vím bezpečně, že mám půl hodiny čas, než se s ním vrátí. Ze schodů ho musím vodit, protože se zpravidla na prvním či posledním schodě přerazí. Orientuje se po paměti, takže pokud bych se ho chtěla bezpečně zbavit, stačilo by mu jednoduše vložit na cestu nečekanou překážku a zavolat ho k sobě. Samozřejmě to neudělám, protože jakkoliv se mě za celý svůj život nazlobil, když neposlechl, utekl, porval se anebo rozdrbal drátěný plot, je to můj miláček. Rozesměje mě, když se uvelebí na zakázaném koberci a provinile sklání hlavu. A dojme mne, když mě při jakékoliv činnosti bedlivě sleduje jako můj stín. Jdu o metr vpravo, on se posune a lehne si ke mně, vrátím se zpátky, on rozkolíbá své staré unavené tělo a přesune se také zpátky. A když už je to víc než pět minut, co jsem ho naposledy pohladila, stoupne si a začne žebrat packou. Zvířata dokáží projevit vděk. Ale i nevděk, takže počítejte s tím, že prostě dostanete zpátky, co jste sami ochotni dát.