Zamyslím-li se nad problémem z druhé strany, potom musím uznat, že to ve světě byznysu nemají dobročinné organizace právě lehké. Nejspíš by se slušelo pokorně čekat na milodary, jenomže kolik takových by přišlo? Ty časy, kdy lidé zmasírovaní knězovým proslovem pomohli bližnímu svému, nebo kdy si tímto způsobem vykupovali odpustky, již dávno minuly. A tak chtějí-li dnešní dobročinné spolky získat co nejvíc sponzorů (či dárců, chcete-li), musí vystrčit lokty a drát se spolu s ostatními. Nadace, které založila známá osobnost, přirozeně profitují mnohem lépe, využívají popularity. Každý spolek však takovou možnost nemá, přestože jeho myšlenky a cíle mohou dosahovat značných kvalit. A tak se snaží získat pozornost neustálým připomínáním své existence. Dlouhodobně to přínos mít může, ovšem krátkodobě se střetávají klady v podobě menších příspěvků se zápory v podobě nechuti, tu totiž v mnohých vyvolává už jen zahlédnutí stojící postavičky s letáčky. A tak často na její "dobrý den" reaguje spousta lidí záporně, mnohem dříve, než-li si vyslechnou, co se od nich žádá.
Problém se zřejmě skrývá v typickém odmítání toho, co nám někdo druhý nutí jako povinnost. A tak dokud nezačneme sami v sobě vnímat dobročinné dary jako skutečně poskytnutou pomoc (zatímco nyní přemýšlíme o tom, že jsme zase museli dát deset korun tuhle a dvacet támhle a kdoví kdo si za to zase přilepší), dobrovolných dárců mezi námi nepřibude. Jde tu o pozitivní přístup, který nám mnohdy chybí i v běžném životě a kterému se musíme ještě učit.

Ptala jsem se jednoho čtenáře, který patří do oněch 28 % s negativním postojem k dobročinnosti. Začal se bránit. "Já bych pomohl, ale komu a proč? Mně taky nikdo nepomůže. A peníze nikam neposílám, jsou to stejně všichni podvodníci!" Ve skutečnosti se ale jedná jen o výmluvy, plynoucí z nedostatku informací a také pohodlnosti. Kdo totiž skutečně chce pomáhat, svůj způsob pomoci si najde. Znám paní, která chodí předčítat pohádky do dětského domova a povídky do domova důchodců. Znám muže, který během vlastní dovolené pomáhal jako dobrovolník při odklízení následků povodní. Znám dívku, která na studijním pobytu v Asii prodávala cizincům fotografie, aby koupila pro tamní děti školní pomůcky. Není nutné přispívat penězi. Ale jestliže nechcete obětovat peníze ani čas, potom si přiznejte, že prostě nechcete pomáhat.
I to je samozřejmě volba. Svobodná volba každého z nás. Nikdo nemá povinnost pomáhat. Nikdo nemá povinnost vnímat soucit. (Neměl by ovšem také očekávat, že někdo jiný pomůže jemu. Ne teď, kdy chodí do práce, je zdravý a pomoc víceméně přepočítává na peníze a hmotné hodnoty. Ale později, až zestárne, onemocní a zůstane sám.)
Jestliže míra vyspělosti společnosti se odráží v tom, jak je schopna se postarat o své staré a nemocné (zdravotnictví, důchodový systém – náš stát si nestojí nijak výborně, ovšem ve srovnání s rozvojovými zeměmi stále ještě vysoko), potom logicky míra vyspělosti člověka se odráží také v tom, jak se dokáže postarat o staré a nemocné (prvotně v rodině a druhotně všeobecně).
V přírodě platí, že slabý či nemocný jedinec umírá jako první a tvoří potravu pro jiný druh. Někdy se skupina také úmyslně slabého článku zbaví opuštěním či odstraněním. Jestliže my, lidé, říkáme "mně taky nikdo nepomůže", chováme se  naprosto stejně. Evoluční psychologie by nám možná vysvětlila, že se jedná o pozůstatky dávných zvířecích instinktů, jenomže zaráží mě, že se neustále díky naší inteligenci stavíme do jakési královské role "nad zvířata", a tak proč se zase jindy vymlouvat na to, že jsme jako oni?

^{Zdroj fotografie: pomocdetem.unas.cz}