Jedna z předních českých divadelních a filmových hereček, Květa Fialová, působí velmi vyrovnaným, jaksi mírumilovným a láskyplným dojmem. Říká, že čím hůře, tím lépe. Vše, co dělá, dělá, protože to tak chce. Velmi si považuje slov libanonského básníka Chalíla Džibrána, je buddhistka a miluje zvířata. Přes všechnu lásku, již rozdává, se paní Květa netají jedním velice neortodoxním názorem, za který by se nemusela stydět kdejaká zapřisáhlá feministka. Nemá totiž ráda muže. Tvrdí o nich, že jsou jaksi „pokažení“, „nedodělaní“, či že dokonce představují nižší živočišný druh.

K takovému názoru ji vedlo několik životních zkušeností – od strachu z tatínka (měl velmi autoritativní povahu a choval se přísně, Květa dnes říká, že mezi nimi existovala jistá „skleněná zeď“, že tatínka viděla, ale nemohla s ním nikdy docela mluvit a nikdy mu ani neporozuměla), přes znásilnění v raném věku až po nepovedený vztah s hercem alkoholikem Gustavem Opočenským.

Stejně jako se bála svého otce, milovala a ctila svou maminku, výjimečnou a silnou ženu. Maminka pro ni představovala vzor a milovanou bytost, oporu, domov. Také ona neměla nikterak lehký život, dětství strávila v Rusku, když přišli k moci bolševici, dostali se do vyhnanství na Sibiř. V 18 letech se maminka vrátila domů, přišla o nohu a nastoupila na UMPRUM, neboť velmi pěkně malovala. Zde se seznámila s budoucím tatínkem Květy, svatba na sebe nenechala dlouho čekat a v roce 1926 se manželům narodila Blanka, mladší Květa přišla na svět o tři roky později.

Vztah Květiných rodičů zřejmě nefungoval zcela dobře a po nějaké době byli odloučeni. Starší dcera Blanka připadla otci, Květa zůstala s maminkou. Netrvalo dlouho a rodina se opět zásluhou otcova triku (unesl Květu ze školy) ocitla pohromadě na Slovensku, odkud museli před válkou zpět do Čech.

Znásilnění je vždycky strašná věc. Obzvlášť když se takové neštěstí přihodí patnáctileté dívence, která nemá o tom, co je sex, ani potuchy. Zdá se mi naprosto logické, že taková událost zanechá na duši takové dívky velmi hluboké stopy. Na konci války si znásilnění Květa prožila. V pouhých patnácti letech tak zásluhou ruského vojáka přišla o dětství. Tato událost a také fakt, že se od malička bála svého tatínka, mocně utvářela její osobnost. Ačkoliv dnes paní Květa říká, že věří v to, že tato událost měla nějaký smysl, nepopiratelným faktem zůstává, že jí byla poznamenaná na celý život.

Rozhodnutí stát se herečkou, přišlo již v 16 letech. Po válce napsala do mnoha divadel. Bez jakýchkoliv zkušeností dostala angažmá v divadle v Českém Těšíně. V září 1946 začala studovat herectví v Brně na JAMU, absolvovala v roce 1950. Hrála v divadle v Opavě, následně v Českých Budějovicích, Kolíně a slovenském Martině. V roce 1958 ji přijal do Divadla ABC Jan Werich, první filmovou zkušenost získala už v roce 1949, kdy si zahrála ve filmu Velká Příležitost. Další filmové příležitosti na sebe nenechaly dlouho čekat, přišel dnes už legendární Limonádový Joe nebo role v pohádce Princezna se zlatou hvězdou.

Květa Fialová nemá ráda sex. Tvrdí, že se při něm duše kamsi vytrácí, že už je přítomen pouze chtíč. Zároveň si myslí, že mnoho žen se oddává sexu s partnerem pouze proto, aby o muže nepřišly, že se takzvaně obětují a nedělají to, co chtějí, nýbrž to, co svým způsobem dělat musí.

Se svým manželem Pavlem Hášou (který je v současnosti hospitalizován s Alzheimerovou chorobou na specializované klinice) Květa žije již 50 let snad díky jeho toleranci a něze. Sama říká, že spolu nemají mnoho společného, snad jen lásku. Jeden druhému ale nesvazují křídla a snad proto dokázala Květa ve vztahu vydržet.

Výběr z filmografie Květy Fialové:
• Princezna se zlatou hvězdou
• Dařbuján a Pandrhola
• Limonádový Joe aneb Koňská opera
• Ostře sledované vlaky
• Babička
• F. L. Věk
• S tebou mě baví svět
• Báječná léta pod psa
• Účastníci zájezdu