Řekl bych, že je to jedno. S tím ať se trápí literární historici. Mně se líbí označení civilizační kritik Stát pod praporem vzpoury proti institucím a zaběhlým principům civilizace! Zní to. I po přečtení Vyhoďme ho z kola ven (1962). Světoznámý román ho katapultoval mezi nejpřekládanější a nejvydávanější autory sedmé dekády minulého století. Kesey to podtrhl dalším Tak mě někdy napadá (1964). Úspěch prvního románu eskaloval ještě Miloš Forman filmovým zpracováním s titulem Přelet nad kukaččím hnízdem. Osm Oscarů jestli se nepletu. Kesey filmovou Formanovu adaptaci odmítl a při vší úctě k velkému filmaři se nedivím. Zkratkovitost a zjednodušený symbolismus v jednání filmových postav a charakter mnohavrstvých Keseyho knižních hrdinů nemohou jít ruku v ruce. Už je to jiný příběh. I když se stejným apelem. Chcete soudit? Já si netroufnu. List narození příběhu hovoří ve prospěch Keseyho. V roce 1971 zfilmovali i jeho druhý titul. Film oceněný dvěma Oscary. Zdálo se, že ve státech tvoří zaručený dodavatel úspěchu.

Čekala se tvůrčí erupce autora. To by nesměl koketovat s drogami. Odbyl si i nějaký trest a spřáhl se s Nealem Cassadym, ano, s tím Deanem Moriartym z Kerouacova románu Na cestě a jeho přítelem. Dali dohromadu partičku Merry Pranksters (veselí šprýmaři), počmárali autobus a vydali se po státech. Svobodou žili, když už o ní psali. A Kesey se k pořádné tvůrčí práci dostal až po dvaceti letech a na grandiózní vstup do literatury nenavázal.

Bromden, indián z léčebny pro chorobomyslné, hlavní postava prvního románu a sága dřevařského rodu z druhého zmíněného titulu, mají společné jedno. Váže je neutuchající touha po uznání vlastní důstojnosti okolím. V životě možná okamžik, v duši našeho jedince pocit do konce života.

Pokud se Ken Kesey stal mluvčím hnutí hippies, nežil do 10. 11. 2001, kdy zemřel v Oregonu, zbytečně. Jeho romány patří k nejprodávanějším dodnes.


zdroj fotografie www.ld.johanesville.net