Výstava se jmenuje Rasochy. Rébus. Spojitosti s tvorbou nenacházím. Nejsem sám. Co jsou Rasochy? Obec, kde má umělec ateliér, dozvídám se. Umím ale číst. Popisky obrazů zvládám.

Autorova grafika patří k těm, na něž se člověk těší. Cizelérská pečlivost při přenosu námětu na plátno je u Dalibora Smutného pověstná. Úvodní povzdech patřil již málo užívané technice, zvané mezzotinta. Černobílé provedení, smysl pro detail, pro úhel pohledu. Zkoumavé pohledy návštěvníků, zda nejde o fotografii. Květ durmanu, ten dlouhý trychtýř jako trumpetka, se objevuje několikrát. „Osudová kytka?“, ptám se. „Ne, ale graficky nesmírně silná“, odpovídá autor. „Silná je. Dokonce jedovatá“, hlásím. „Její věc. Pěkně se maluje a dobře se na ni kouká.“ Má pravdu. K jednomu durmanu jdu blíž, protože se mi zdá, že je žlutý. Není. „ Ale trefil jsem to, trefil,“ nezatlouká hrdost v hlase umělec. Koukám utkvěle na grafiku, kde třetí barvu přece jen nacházím. Aniž bych položil otázku, autor povídá: „ Já vím. Prostě jsem dělal tři vrstvy. A ono to vyšlo, ne?“

Expresivní baladické oleje vyrostly ve velkoformátové obrazy. Odrážejí malířovy nálady každého ročního období. Les, louky, osamnělé smrky. Zádumčivé. Dalibor Smutný je horal a nezapře to. Narodil se v Podkrkonoší. Smrky čtyřikrát jinak. Vnímám monumentálnost horských lesů, podtrhnutou náladou měsíce, v němž přilákaly malířův štětec.

Obě shlédnuté výtvarné techniky olejů i grafik shodně staví paprsky světla do rozhodující pozice na vzniklý dojem z díla. Připomínají, jak důležitý atribut života světlo plní. A co voda, vzduch? Při pozorné prohlídce je najdeme.

Úvodního slova se ujal Richard Drury z Umělecké besedy, Jana Potužáková, ředitelka pořádající instituce, se mohla usmívat nad podařenou výstavou už téměř beze slov. Pozvání do útrob galerijních síní přišlo mimochodem. Jakoby jedna ze šišek, zachycená na plátně, bouchla o zem a každý s tím přece počítá.

Zdroj fotografie www.daliborsmutny.cz