Ti úplní začátečníci psali o zakletých princeznách, o osudech svých pejsků, nebo o strašidelných kocourech. Bylo příjemné sledovat, jak mladí tvůrci (ti vůbec nejmladší jsou žáky 4. tříd Z&S!) milují zvířátka, jak ona patří do jejich světa i myšlení.

Dost mě pobavily verše Jany V. z Hlinska, která do soutěže přihlásila tuto, letos velmi aktuální, báseň:

Z i m a
Už se těším na zimu,
na sníh jako peřinu.
Strejda jezdí na lyžích,
raduje se:“To je sníh!“
My se taky radujeme,
vesele se koulujeme!

No, Jano, nevím, jak ty, ale já se letos moc nekouloval. Tak místo toho čtu raději další práce a rád zjišťuji, jak se jejich autorům rozvírá svět, jak si všímají věcí a jevů, které až dosud pro ně byly přehlédnutelné. Jak jinak by mohla vzniknout jejich báseň o stříbrné pavučině na kolně za dvorem, o líných botách, o deštníku, který se bál deště, nebo o smutném hrnečku, z kterého nechtěl nikdo pít.

Po několika dnech otvírám balík s pracemi těch nejstarších soutěžících. Tak v něm už se nejčastěji objevuje slovo láska. A první milostné zážitky jsou opravdu krásně popsány. Posuďte sami(y), jak výstižně tento stav duše líčí Tereza &S. z Tupes:

Sama v sobě se nevyznám,
Ale jednu věc dobře znám.
Svého chlapce ráda mám …
Je to pocit krásný,
Můj sen je jak hvězda jasný…

A patnáctiletá Kristina K. z Ostravy začíná svou milostnou báseň výstižným dvojverším:

Vážnou lásku zažíváš?
O sex jen se zajímáš…?

Ale ne, mladí se nezajímají jenom o sex. Rádi cestují, samozřejmě že o dovolené se svými rodiči. Navštěvují Chorvatsko, Turecko, Řecko i další přímořské země a do soutěže posílají zajímavé reportáže. Prožitky soutěžících nejsou vždy stejné. Tak třeba  jedna mladičká turistka zažila před dvěma lety na dovolené v jihovýchodní Asii ono kruté tsunami. Jistě na ně bude vzpomínat celý život. Pochopitelně že ale teď o něm musela napsat do literární soutěže velice sugestivní reportáž.

A tak bych mohl listovat v soutěžních příspěvcích dál a dál. Většina prací je mimořádně zajímavých.

Ale já mám už svého favorita.

Přesněji: favoritku soutěže. Je to patnáctiletá Martina z jednoho dětského domova. Nedá mi to, abych zde její práci nezveřejnil celou. Prosím:

Mozek nechápe

Jsem už čtyři roky v dětském domově. Maminka nemá, jak říká moje sociální pracovnice, podmínky, abych byla u ní. Jsou tu na nás hodní a dobře se o nás starají. Tety se snaží, abychom se cítili jako doma. Některé věci tomu ale brání.

Můj mozek například nechápe, proč musíme po večeři veškeré zbylé jídlo uklídit pryč z bytu a potom zlikvidovat. Když jsem byla u mámy, měli jsme ledničku. Tady ji máme taky, ale večer a přes noc musí být prázdná. Teta nám říká, že důvodem jsou hlavně kontroly hygienické stanice. A tak snahu tet kazí nějaký blbý zákon.

Někdy si poradím, ale je mi trapně. Obelhávám tetu, která si to nezaslouží. Schovám si na pozdější dobu, nebo na noc, něco, co mi chutná, do své tajné skrýše. Není to bohužel lednice, ale místo, které ani tady neprozradím.

Všichni o mně říkají, že jsem ještě dítě. Tak když jsem dítě, ať si nějaká vyhláška trhne nohou!

Tak co problému Martiny říkáte? Chtěli byste vést život s prázdnou ledničkou? Já nikdy! Nejít si v noci zakousnout nějakou ňamku, nesníst si před půlnocí buřtíka…ne! Jsem přesvědčen, a doufám že se tak rozhodnou i další členové poroty, že. Martina je problémům našeho života nejblíž. Proto si zaslouží v soutěži celých 10 bodů. A ve své kategorii první místo!

Vy byste snad hodnotili její práci jinak?