Zazáří, nečekaně nám rozjasní den a stejně nečekaně pohasnou, ale přitom v našich očích zanechají vzpomínku.

Vzpomínku na neuchopitelné štěstí, na lásku, která se nenápadně rodí a ještě tišeji umírá. Bolí to. Ale zároveň to znamená, že žijeme.

PS: Nezáleží na tom, kolik lásky, štěstí, radosti a něhy dostáváme, ale na tom, kolik jsme schopni dát my těm ostatním. Pokud dáváme, je tu pořád ještě možnost, že někdy někdo obdaruje nás.


_{Obrázek převzat z: http://pruvodcevesmirem.borec.cz}