Deprese nechávám za dveřmi
08.10.2007
Martina Bittnerová
Společnost
S podzimem přicházejí na člověka podivné nálady a díky deštivému počasí bývá zamračeno nejen za okny našich příbytků. Někde jsem ale četla, že našinci se daří nejlépe v období, kdy přišel na svět. A mně zrovna sudičky přiřkly podzim, přesněji řečeno říjen. Právě ten letošní mě opravdu těší od svého prvního dne, přestože mi obecně rok 2007 připadal od svého počátku nepovedený.
Vlekla jsem za sebou tíži starých a nedořešených problémů, které mě stejně dostihly, což ostatně ty potvory škaredé umí.
A tak mě zase život pěkně vypohlavkoval, abych do svého osudového měsíce vstupovala s očekáváním a pokorou zároveň. Prvního října se mi ale záhadně rozjasnilo. Už od rána jsem si držela rozšafnou náladu, do čehož přišla velmi potěšující pracovní nabídka a vzápětí i neplánované, ale o to příjemnější setkání.
Jako by se temná stránka mého života plíživě sunula opět k té světlejší. Čili na svůj říjen nedám dopustit. Vždyť jsem do něj vkráčela s odhodláním vytěsnit ze svého bytí alkohol, jenž provázel mé kroky posledních patnácti let. Uvědomila jsem si totiž, že jsem toho již vypila dost, a onu štafetu předám mladším experimentátorům, jež se po „pařbě“ nemusí, na rozdíl ode mě, léčit tři dny, a ze spanilé noční jízdy odchází zásadně nestřízliví.
Opilost se mi vůbec zdá ošemetná, tedy ta způsobená lihovinou, opilost láskou, či nějakým intenzivním pocitem se vyplatí rozhodně víc, ačkoliv i ona přináší občas trpkou kocovinu. Každopádně dávám přednost tomuto typu před hlavou v záchodové míse.
Bohužel se ale naše společnost ještě nenastavila tím směrem, aby se vedle hašteření nad rezavým mokem v hospodě pěstovalo v hojnější míře i posezení nad šálkem čaje. Ostatně i já sama mezi přáteli budím údiv, protože si mě pamatují coby proslulou prolévačku hrdla. Ale prolévačku jsem úspěšně opustila. Ostatně pan doktor přes únaváč (chronickou únavu) mi kdysi dal dobrou, možná na pohled jednoduchou ale účinnou radu - naučte se poslouchat své tělo a dopřejte mu, co si žádá a co mu prospívá. S tím souvisí i zmíněné chmury. Unavené a všelijak strádající tělo náš mozek rozhodně nenechá v klidu a v podstatě pak přičte namáhání na jeho vrub. Většinou si myslíme, že svůj organismus ošálíme, ale on se nenechá a naopak nám dá jasně najevo, že jsme něco přehnali.
Naše prababičky žily v souznění s přírodou. S příchodem sychravých odpolední ustávaly venkovní práce a po namáhavém jaru a létě se tím pádem zklidňoval rytmus. I když z našeho pohledu se tehdy dřelo celoročně. V současnosti se možná nedřeme, zato štveme a stresujeme, chceme být nejlepší, nejúspěšnější a nejvýkonnější. Přála bych každému, aby tyto bláhové sny o dokonalosti opustil s vědomím, že může své následné deprese shazovat na kterékoliv roční období, ale příčina vězí v něm samotném. Teprve po jejím odhalení se může duše osvobodit.
Ale vím i o rychlejším řešení. Pokud zrovna vy, kdož čtete tyto řádky, chcete rozehnat smutek, přijďte dnes na devatenáctou hodinu do pražského Unijazzu na pořad Všechny mé lásky. Já se s vámi o ten můj říjen ráda podělím.
Foto: Renata &Sindelářová