Snící Oněgin pod tíhou svých nenaplněných tužeb jako ve snu, jež ho provází již od doby, kdy ho poznáváme, zastřelí svého nejmilejšího přítele Lenského. Zde sen končí a autor uvádí Evžena do jakéhosi průměrného života, ve kterém se nakonec zhlédne. Kdyby ho ovšem osud neurčil za tragéda.

Kým se stal Oněgin? A koho z něj nakonec Puškin udělal? Lenský a Oněgin, jedna duše rozdělená do dvou bytostí. Duše A. S. Puškina. A příběh? – Puškinův život či jeho útržky jež poskládal nezávisle na realitě k sobě.

Puškinova díla, jak všichni víme, rozhodně neoplývají lehkostí, což umocňuje i jeho princip zrcadla. V realitě to tedy znamená, že na jedné straně stojí hrdina a na druhé sám autor. Tedy Oněgin- Lenský, Olga – Taťána apod., ti se k sobě zároveň přibližují a zase oddalují. Přičemž hranice lze někdy jen těžko rozeznat, neboť se nedají definovat.

Nabízí se otázka, nakolik se samo představení liší od perem napsaného díla klasika Puškina. S radostí mohu říct, že ani o píď. S výjimkou dopisu psaného Oněginem, jehož ztvárnění se tvůrci zhostili opravdu netradičně a vtipně. Hlavní myšlenku však zachovali.

Divadelní inscenace zobrazuje tedy knihu v celé své šíři a reálnosti. Zmínit musím také často velice důmyslně zpracovaný text, který, když si to může dovolit, vnáší do hry krapet prvků čili zvyklostí jež nám v dnešní době venkov symbolizují. Odlehčí situaci, avšak nepůsobí komicky či přehnaně.

Je také na místě uvést zde osvětlovače a zvukaře, jejichž práci nelze opomenout. Umocnily celý herecký výkon avšak tyto již zmíněné zvukové efekty a hudby byly ovšem poněkud hlasitější, což mohlo odvádět od hlavních myšlenek inscenace a nabýt tak dojmu rušivého. Také celá hra čítající plné dvě hodiny by jistě uživila i kratičkou přestávku.

Herci divadla Petra Bezruče si proto na sebe vzali opravdu těžký úkol. Zhostili se ho však bravurně. Hra přímo hýří city a emocemi, zároveň se také myslím docela zdařile povedlo uchovat onen zmíněný princip zrcadla. Ústřední role se zhostil Tomáš Dastlík, představující onu ztracenou duši, jež hledá. Jeho přítele jsme mohli zhlédnout v podání Lukáše Melníka. Plachou a intelektuální dívku, později chladnou královnu Taťánu si zahrála Tereza Vilišová. Její sestru Olgu Sylvie Krupanská, úlohy matky se pak zhostila Kateřina Krejčí. V roli Zarjeckého pak spatříme Jana Vlase a dále Přemysla Bureše jako generála a Tomáše Krejčího jako Guillota.

Závěrem lze tedy jen dodat, že samotné představení podává celý děj mnohem svižněji a záživněji. A ač je to mnohdy většinou naopak, v tomto případě musím za sebe říct, že herecké výkony a celé zpracování zastínily onu psanou podobu Evžena Obětina, byť na ni mnoho lidí nedá dopustit.

Premiéru hry Evžen Oněgin uvedlo divadlo Petra Bezruče 5.10.2007

Zdroj fotografií : www.bezruci.cz
Fotografie v úvodníku - Evžen Oněgin (Tomáš Dastlík)
Foto níže -Taťána (Tereza Vilišová)