Trumpeťák, jakých po světě troubilo sotva jen do jedné bigbandové sekce. Měl štěstí, že své synkopy sázel do lidí v epoše raného jazzového věku. Do salónního ticha se křičí nejlíp. Reakce nespoutané šosáctvím a žlutý s černým si mohli dát po hubě bez bílých kápí, stojících kolem.

Společně s Charlie Parkerem tatík moderního jazzu. Hudba vypadá jak silně promiskuitní holka, když jazzu přiznává hned dva taťky. Oni se ale nehádali. Jen svými nástroji. Gillespie měl ohromný cit pro harmonii a aranže servíroval svým spoluhráčům jak šéfkuchař Hiltonu kaviár nejlepším hostům, když Parker předtím jesetera, plného jazzových jiker, hodil na stůl. A nad tím Gillespieho scatový zpěv, beroucí dech i dneska. Jazzmeni se k jeho nahrávkám vrací jako ke svým učebnicím.

Po spolupráci s Parkerem postavil malé combo, z něhož je třeba vyzdvihnout Johna Coltranea. Vždy, když dal dohromady malou sestavu, za rok s ní prchá do náruče nějakého bigbandu. Jako neurotický štvanec se prezentuje hlavně v letech 1940-1960. Stál za královnou Ellou Fitzgerald ve velkých bandech. Házel si narážky s Claudem Hopkinsem a Charlie Barnetem v subtilních formacích.
Z dlouhé řady alb připomeňme aspoň Diz&Getz z roku 1953 s legendárním pianistou Oscarem Petersonem.Všimněme si The Gifted Ones z roku 1977, kam jeho parťák Count Basie přitlačil kapelu. Slušné je zmínit i to úplně první v roce 1950 Bird&Diz. Stát se proslulým sólistou v orchestru Duka Ellingtona mohl v té době jen on.
Pokud chceme mermomocí připomenout něco z popu, vězme, že natočil se Stevie Wonderem hit Do I do.

Rok 1989 byl hektický i pro něj. 300 vystoupení v 27 zemích, tři televizní speciály, koncerty s dvěma symfonickými orchestry a rekordní nahrávání čtyř alb.
Pustil se i do filmování a zisk takového snímku do domácí filmotéky znamenal vavřínový věnec .
Stal se hostem proslulé The Cosby show a nejen tím vstoupil mezi nesmrtelné.

Jmenovali ho profesorem na několika hudebních školách. Pedagogické práci se věnoval s nadšením, s vědomím: „ Poslouchejte, věčně tady nebudu.“ Mnohý z jeho tehdejších žáků plní dnes koncertní haly i s jeho hudbou.

Abychom si udělali obrázek, jakou persónu představoval nejen pro jazzový svět, všimněme si, že po úmrtí 6.1.1993 mu zorganizovali hned dva pietní koncerty, na kterých se vystřídali jen ti nejbližší harcovníci z jazzových forbín. Kdyby neměli kšeft o dům dál, hráli by Gillespieho kompozice klidně týden. To se, totiž, dá.

zdroj fotografií www.wikipedia.com
dole pařba s Charlie Parkerem