Reakce k článku

Od: SERENE - 20.10.2003 - 18:30

Hezké :))

Od: Atrakce - 20.11.2003 - 1:01

Knížku jsem četla teprve nedávno a líbila se mi. Příběh je krásný. Ale neoslnil mě moc jazyk Petry Hůlové – pravdou je, že jsem na většinu těch věcí nepřišla sama, před tím jsem si přečetla řadu recenzí a prostě jsem jim musela dát za pravdu. Jednak Petra Hůlová zní téměř jako Jáchym Topol. Vím, že je hodně složité převádět mongolská nářečí do češtiny, která má úplně jiné parametry, ale měla jsem pocit, jako by ten text někdo nejdřív napsal knižně a pak to někdo jiný, který ovšem česky moc nevládl, zkoušel překládat do obecné češtiny. (V tomhle ohledu mě velmi pobavila v Labyrintu recenze Lenky Jungmannové, která spisovnou češtinu ovládá nejspíš jen pasivně. ) A pak všechny vypravěčky mluví stejným jazykem, žádná nemá ten svůj. Ale zase je fakt, že Petra Hůlová má autorské právo psát takovým jazykem, jakým ji napadne a Paměť není nějaká etnologická studie, ale prozaická hra na mongolském trávníčku.

Od: Martina Bittnerová - 20.11.2003 - 11:09

Každopádně je to zajímavý úkaz na našem literárním nebi.Nicméně autorka sama uvedla, že si ty "mongolské" názvy v podstatě vymyslela. To je dobrý postřeh, že vypravěčky se neliší jazykem, přitom by se možná něco podobného nabízelo, vždyť už ten základní rozdíl v životním stylu ve městě a na venkově, i v Čechách se najdou v řeči rozdíly, notabene v určitých krajových oblastech. Je pravda, že jsem to víc vnímala jako kdyby to vyprávěla jedna osoba, než vícero.

Od: Atrakce - 4.12.2003 - 15:06

A pozor, kam jinam to mám napsat než ke kritikám. Četla jsem recenzi na Godotku, starou, ale někde jsem ji vyhrabala, četla jsem Godotku a knížka není dobrá, recenze ano!!!

Od: Martina - 4.12.2003 - 17:29

Teď nějak nerozumím? Je v pořádku, že jsi sem přeci napsala svůj názor! A co se týče Godotky myslíš tu recenzi, jak vyšla v Tvaru?

Od: Atrakce - 5.12.2003 - 17:05

Myslím, že dobrý jsou obě recenze, ta, co vyšla v Tvaru i ta, cos napsala ty a vyšla na Tramvaji, obě jinými slovy říkají totéž a když jsem si tu knížku přečetla, tak jsem jim - oběma - musela dát za pravdu. A to je fajn, to chválím.

Od: Martina Bittnerová - 5.12.2003 - 17:17

Nechci se kasat,ale já jí měla dřív než Tvar:-) a vysloužila jsem si tím autorčinu.... domysli sama.

Od: Atrakce - 7.12.2003 - 15:40

Já vím, že Tvar byl až pak:) I reakci autorky si dovedu představit... O to legračnější je, že z vlastně názorově shodné reakce Burdovy prý byla nadšená... No jo. Jo, mimochodem naprosto unikátním přínosem české kritické kultuře bylo poslední Síto.

Od: Martina Bittnerová - 7.12.2003 - 18:42

No ale mně tvrdila něco jinýho, ale budiž. To je jedno. Mně stačilo Síto o muzikálech. Teď jsem se raděj už ani nedívala.

Od: Atrakce - 7.12.2003 - 19:56

No, asi změnila názor:) Síto bylo báječné. radim Špaček brojil proti Teletubies, nějaká matka dvou dětí je obhajovala, načež mezi nimi proběhl neuvěřitelný dialog: - Máte děti? - Ne, já jsem homosexuál. - Opravdu? Putna odhalil, že Teletubies jsou dílkem Jana Zrzavého (viz obraz Chudá rodina z roku 1949), matka hutným mezzosopránem zanotovala kus státní hymny včetně Nad Tatrou sa blýska. Špaček odhalil, že ta červená postavička propaguje komunismus a že Lálá byl krycím jménem nějaký agent Jan Novák. Přítomný arteterapeut a katolík pravil, že lidi by se k sobě měli víc tulit. Nastoupila Ester Kočičková coby dcentka Macatá (asi aby všem došlo, že šlo o parodii) - já přeslechla jméno a bylo mi divný, proč zrovna Ester všechny tak vážně kritizuje za to že nemluví o Kouzelné školce, Tykadle nebo jiném veřejnoprávním pořadu. Paní se všech ptala, jestli je Lálá Žid. Nikdo jí neodpověděl. Putna vyzval Kočičkovou, aby odešla. Kočičková trvala na to, že setrvá. Arteterapeut jí nabídl barevný puntíkový test. Putna začal předčítat pohádky bratří Grimmů. Špaček na něj křičel: Zase ty vaše německý pohádky! Putna naopak křičel: To vás na FAMU neučili! A na moje přednášky jste tam nechodil! Špaček oponoval: Ale ze zkoušky jsem měl dvojku! Špaček pokračoval v četbě pohádek, když zapreludoval: Marlenka se rozplakala,dodal Špaček tiše: Taky se rozpláču. nakonec paní pozdravila své děti u obrazovek a zajodlovala. Byla to mnohem originálnější parodie kritického pořadu než Čtvrtníčkova Katovna. A myslím dokonce, že by se to mělo pouštět adeptům kritiky, aby zůstali nožičkama pěkně na zemi...

Od: Martina Bittnerová - 7.12.2003 - 23:03

Teď jsem asi zmatená... To bylo Silvestrovské, či aprílové vydání? No já bych řekla, že už minule to byla zajímavá parodie.

Od: Igor Indruch - 19.12.2003 - 13:39

Moje pocity nebyly jednoznačné
Shodou okolností jsem knížku také nedávno dočetl. Osobně má za to, že Hůlová píše jak Bůh (stejně jako Topol). Na rozdíl od Topola jsem však bez potíží pochopil, o čem ta knížka je (u všech Topolových děl marně tápu). Ale četlo se mi to těžko - vůbec ne jedním dechem. Na několika místech jsem se musel nutit a říkat si (no tak - ať už to máme za sebou). Důvodem je ta bezútěšnost, která se tím příběhem táhne od začátku až dokonce. První půlka - kdy vypráví Dzaja - je v tomto ohledu lepší, ale zase není tak zajímavá. Ta druhá půlka - kdy se vypravěčky střídají - je zajímavější díky tomu, jak z toho postupně vystupuje neuvěřitelný egoismus a egocentrismus všech zúčastněných. Depresivní je to hrozně. A souhlasím s tím, že je to monotónní - vypravěčky od sebe nejdou prakticky rozeznat. Všiml jsem si, že je tady také recenze na Sadeho Justinu - zrovna na tohle dílo jsem si vzpomněl při čtení "Paměti". Přišlo mi to v mnohém podobné - žádný happyend a veškeré dobré úmysly jsou po zásluze potrestány. Sade měl však větší smysl pro humor. Co opravdu nevím je, jak bych tu knížku vnímal jako Mongol - protože obraz Mongolska, jak ho líčí Hůlová, je skutečný obraz bídy a utrpení - upadající, zdevastovaný venkov, nacionalismus a rasismus, hlavní město jako kolébka vší neřesti - nevím, z toho jsem byl trošku rozpačitý. PS: K tomu Sítu - kousek jsem viděl, ale musel jsem to vypnout. Měl jsem pocit, že jsem se zbláznil - nebo se zbláznil Putna?

Od: Martina Bittnerová - 2.1.2004 - 11:31

Sade-Justýna je výborná a je tam opravdu legrace. Ovšem reaguji na toho Boha Topola. Já nemám dojem, že on i Petra Hůlová píší jako Bozi, notabene Topolovi moc nerozumím, skončila jsem na třetí stránce, navíc čtu víc literaturu faktu. A kkdyž bych měla hledat Bohy české literatury, myslím, že máme jiné, i když asi ne v současnosti. Ostatně není nad slušně vystavěný román alá Páral 60-70. léta. No a myslím si, že to Mongolsko moc idylické nebude. Takže Hůlové obraz bídy a utrpení věřím.

Od: Igor Indruch - 3.1.2004 - 1:09

Píšou krásně - oba dva
Topol i Hůlová. Umí pracovat s jazykem. A jak už jsem napsal, s tím Topolem s Tebou naprosto souhlasím - já taky nikdy nevím, o čem to vlastně píše. Ale píše krásně. Na tom Páralovi se asi neshodneme - já mu nikdy na chuť nepřišel. Pokud jde o Mongolsko, já tam nebyl, ale viděl jsem nějaké filmy (z jejich produkce), takže nevěřím, že to tam je všechno tak černé a beznadějné jak píše Hůlová - i když Evropance to tak může připadat, samozřejmě. Nakolik může člověk za rok nebo dva pobytu doopravdy proniknout do duše národa? Ty třeba píšeš ve své recenzi: "vedle nich pak vyniká čistota rodinného štěstí Ojuny s Najmou..." To bych teda neřekl. Mně to nepřišlo jako nějaké extra rodinné štěstí. Je to vlastně jedno z těch míst, kde mi to hodně připomínalo toho Sadea - žijou, si tady hezky na venkově, tak jim aspoň "nadělím" škaredé dcery. A brácha bude píchat ségru, ať to má grády. To je skoro jako když do Justýny nakonec bací ten blesk... PS: Taky už bych Ti měl odepsat na emajl, ale nějak se k tomu nemůžu dostat - ale myslím na to :-)

Od: Jana - 5.1.2004 - 19:33

Zaujalo mě přístup „čtu to, ale nevím, oč tam jde“. Přiznám se, že to bgych moc dlouho nevydržela… Ono to čtení je prostě hodně subjektivní. Třeba mně se na Paměti mojí babičce líbil příběh, kompozice, ale jazyk mě točil, přišel mi spíš jako pajazyk, fakt jako by to překládal někdo češtiny neznalý z jedné její varianty do druhé. Od Topola jsem z prózy četla jen Noční práci, přišlo mi to zajímavé jako dětské scifi o roku 1968 v Čechách… Ani Hůlová, ani Topol ani Páral nepatří mezi mé „nejoblíbence“. No rozhodně ne jazykově. Vyhovuje mi takový né moc užvaněný Třešnák, né moc užvaněný Hakl J a minimálně hodně zajímavý v práci s jazykem je Václav Kahuda a nenápadný Ondřej Vaculík a dokonce i ten Miloš Urban píše zábavně, i když jsem se ho bála a načala jsem ho malinkou knížečkou Paměti poslance, protože je to prý přízemní… A krásný jazyk má Vladimír Binar v Emigranském snáři, ten doporučuju. A zajímavá je i Iva Pekárková třeba… Síto bylo poslední a proto veselé. Je to samozřejmě věc názoru, ti lidé z televize moc velkou radost mít nemohli, ale mně to hodně pobavilo a přišlo mi to jako vhodná příležitost k tomu uvědomit si, jak důležitý je nadhled…

Od: Martina - 8.1.2004 - 13:26

Já rovněž obdivuji ty čtenáře, kteří knize nerozumí, přesto ji čtou, to je docela slušná odvaha! Já bych na to nervy a energii neměla. Myslím, že to je ztráta času. Ještě, abych řekla něco k tomu štěstí Ojuny a Najma...No proti těm sestrám šťastná byla, protože si našla muže, měla s ním děti a navíc jí její styl života vyhovoval. Prostě plnila ten klasický úděl ženy, vdát se a přivézt na svět potomky.

Od: Eva - 12.6.2010 - 23:53

nevím, nevím - různě, různě
S touto recenzí a její rovinou feministického "čehosi" kritizující, naprosto nesouhlasím. Vždyť patriarchální hodnoty tu jsou ať se chceme oprostit od nich my ženy - i vy muži! A Hůlová v knížce není tak jednostranná, jak píšete. (Viz Vojáci, co nechtěli znásilňovat, ale v rámci "mužské" role museli!) Myslím, že Hůlová zvládla bravurně ukázat, že žena (i muž) jsou ovládáni tradicemi a vidinou "lepší" (městské, národní) budoucnosti. A že ta patriarchálnost nás svazuje všechny v té honbě za štěstím, třebaže každého jinak. (Pozor, Hůlová tam NIKDE nenapsala, že ta dívka, co zůstala na vesnici a má děti je šťastná, spíše naopak!) Jinak obdivuji její jazyk, mě osobně se moc líbil!

Od: Katka - 10.3.2013 - 18:27

Snad jsem si neceho nevsimla... Kde je v knize lesbicka laska?

Několik posledních článků v rubrice Literatura