V záplavě verbálního boje, často bez znalosti věci, o to křiklavěji a razantněji! A tím pádem i zbytečněji, proti době (ne)dávno minulé, se sem tam nesměle vynoří snaha tuto dobu mapovat neagresivně, z pohledu člověka, jenž jakoby nevěděl, která bije. Jistě, už slyším, že někdo takový neexistuje, prostě nemůže existovat! Ale ač se nám to líbí, či ne, takoví lidé nepatří mezi čisté exoty. Žili, v počtu nikoli malém, a dobu svým způsobem také intenzivně vnímali, však z jiného zorného úhlu. A jednoho dne museli rozhodnout, zvolit další cestu.

A právě nyní na pulty knihkupectví proniká knížka rozměrově skromná, ale myšlenkou vstřícná. Trochu reaguje na hlad po literatuře, která by středovýchodní situaci popisovala přece jen reálněji a komplexněji, nikoli jen z pohledu štvaného disidenta. Obecně musíme přiznat, že se nejednalo jen o čas hrůzy, ale i drobných radostí a strastí vyplývajících z malátné každodennosti. Na to by se nemělo skrz běsy šíleného antikomunismu zapomínat. Prostě se nedá zkratkovitě prohlásit, že vše stálo za ho.... Z tohoto pohledu je kniha velice dobře zvládnutá, právě pro svou vyváženost a mnohovrstevnatost. Vyjadřuje pocity a stavy dívky, mající sice nějaké představy o životě, ale která se nechá živočišně vláčet okolnostmi, jež jí bezbolestně nadbíhají. To není typická situace tehdejšího světa, takto někteří prostě žijí za jakéhokoli režimu. Ale celkem povrchní život Ludmily se stává paradoxně polem, na němž lze hrát piškvorky s minulostí a zkoušet se nořit do jejích myšlenek a na tomto základě si tvořit třeba trošku pozměněný názor. Kniha nediktuje, nehodnotí, nechá čtenáře volně dýchat, nestaví ho jednoznačně na žádnou stranu. Kde je jeho místo, si může určit každý sám. Pozvolně, bez obav. A ještě sleduje srdceryvný milostný mnohoúhelník, který nikoho nenaplňuje vášní, ale zvykem a požitkem, bez zítřka, bez budoucnosti.

Miloň Čepelka, více známý jako komik od Cimrmanů, kde se zajisté proslavil rolí matky Žílové či jiných švarných děvčat, vstupuje se svým zpožděným debutem do rozjetého vlaku literatury. Píše dívčí deníček v ich formě, zpověď přímo Bohu - kdo jiný také může soudit, že? - věrohodně a přesvědčivě (asi ta osudová ženskost z jeviště). Jeho další obrovskou devizou se stává bohatý, básnicky splavný, brilantně kultivovaný, ale nevyumělkovaný jazyk, přesto výstižný, nedvojsmyslný a úsporný.

Knihu nemůžeme považovat za dílo zpozdilého starce, napsal ji před třiceti lety. V té době pochopitelně vyjít nemohla, v devadesátých letech ji zase nakladatel označil za pornografii s politickým podtextem (ten asi nebyl dostatečně razantní) a kniha čekala dále v šuplíku až do dnešních dnů. Po jejím přečtení mi dáte za pravdu, že tehdy slavný Páral by měl nepříjemnou konkurenci a jméno Viewegh by se tak často neskloňovalo. Inu, i to je důsledek oné doby. Pan Čepelka si ale s optimismem sobě vlastním na nic nestěžuje a za narození pozdního dítěte je velice vděčný.

^{Čepelka Miloň, Poklesky rozverné snoubenky
Vydalo nakladatelství DARANUS v roce 2007
Foto: www.daranus.cz}