Myslím, že nejznámější princip léčení duše přináší křesťanství. Dává naději zoufalým a podpírá nemohoucí. Poskytuje útěchu a nabízí berličku těm, kteří by se jinak nedokázali zvednout. Víra v Boha má však své stinné stránky, likviduje naši samostatnost. Modlení nám možná poskytne útěchu, spočívající ve víře a také v uklidňující monotónnosti, ovšem neposune nás dál. Dovolí nám usnout a spoléhat se na Něco či Někoho.
Nejstarší princip víry představuje buddhismus, ateistická víra bez boha, která učí duševní očistě a v podstatě velmi podobné duševní morálce jako křesťanství. Člověk se však za své skutky nezodpovídá Bohu, ale pouze sám sobě. Osobně se domnívám, že buddhismus a s ním související jóga je tím nejlepším lékem a cestou k vnitřnímu klidu.
Ovšem i v moderní civilizaci vznikají nové léčebné metody, jež uvolňují vnitřní napětí. Zakládají např. na poznatcích transpersonální psychologie, která pomocí navození mimořádných stavů vědomí odbourává negace našeho podvědomí. Za zakladatele tohoto psychologického oboru se považuje americký psycholog českého původu Stanislav Grof, který se zabývá metodou tzv. holotropního dýchání. Grof se soustřeďuje na znovuprožití našich traumat, jež je nutné prožít znovu, tentokrát však s pocitem vnitřní úlevy, s tím, že se jich zbavujeme.
Mnohem častější a jednodušší metodou klinické psychologie je tzv. autogenní trénink. Jedná se o relaxační psychoterapeutickou metodu, která pomáhá ke zvládání problémů a potíží (a např. také pomáhá odnaučit kouření). Relaxace spočívá v úmyslném přivození určitých pocitů a sugerování předsevzetí. Doma ji může provádět každý, ovšem správně naučit ji lze pouze za vedení psychoterapeuta.
Nakonec ať už si naordinujeme jakýkoliv způsob léčby naší poraněné duše, vždy platí, že musíme věřit nejen sobě, že to zvládneme, ale také svému psychologovi (příteli, rádci, knězi), kterému se svěříme.
Za zajímavost v tomto smyslu např. považuji statistickou studii psycholožky Nalini Ambady, která jednoznačně ukazuje na to, že důvěřujeme lékařům, kteří s námi přívětivě hovoří – a kupodivu nám vůbec nezáleží na jejich odborných znalostech! Z toho přirozeně vyplývá, že duši nám může pomoci léčit kdokoliv, koho máme rádi, už tím, že nás vyslechne. Ne vždy to však stačí. Především muži, kteří se často neumí svých problémů zbavit tím, že o nich hovoří (na rozdíl od žen), by proto měli vyhledat pomoc odbornější. Není nutné se cítit jako výjimečný případ, když jdu k psychologovi. V některých státech se takové návštěvy provádějí preventivně. K odvaze vyhledat odbornou pomoc potřebujete vlastně jen jediné: věřit, že to opravdu pomůže!

^{Foto: archiv rozhledny (Renata &Sindelářová)}