Jedná se o šestadvacet vtipných fejetonů, dokumentujících touhy a potřeby vášnivého zahradníka v průběhu jednoho ročního období. Zahradníka samotného Čapek popisuje jako zvláštní odrůdu člověka, k níž se sám dobrovolně hlásí. S prožitou láskou vypisuje svou lásku k půdě a přírodě, k zázraku zrození. Ovšem nečekejte příliš mnoho romantického rozplývání, nebo snad nějakou zahrádkářskou agitaci, Čapek neopomíjí nahlížet na věc s humorem.
Od autora proslulého pesimismem bychom takovou relaxační četbu sotva čekali. Ale můžete mi věřit, když říkám, že se budete smát od první do poslední stránky. Že se jedná právě o Čapkův humor, dá se specifikovat podle originálních popisů, široké slovní zásoby a inteligence z vtípků vyzařující. Myslím, že jestliže by dnešnímu člověku koza sežrala salát, Karlovi Čapkovi by ten bílý tvor rohatý pomohl sesbírat hojnou úrodu kyseliny listové. Použití neobvyklých spojení se přitom leckdy samo o sobě stává legračním. (Kdybychom se podle Čapka učili nadávat, svět by byl mnohem krásnější!) Čapkova kreativita navíc z textu proniká i dalšími tvořivými postřehy a nápady. Např. v zimě by Čapek nejraději oblékl své rostlinky do svého oblečení a únorový devětadvacátý přebytečný den by přenechal raději květnu.

Vraťme se ale k zahradníkovi. Čapek barvitě líčí jeho – českou! – povahu. Jak neustále nadává na počasí (neprší dost, nesvítí slunce dost, sněhu napadá málo nebo příliš), jak je nespokojen s uzpůsobením svého těla (hodily by se skládací nohy, křídla a jiné zlepšováky), jak závidí sousedovi krásnější rostlinky a nevyžebrá-li pro sebe odnož, je ochoten si ji uloupit sám uprostřed noci. Úsměv na tváři jistě také přinese popis zahradníka coby osoby, která neustále vyčnívá ze záhonu zadkem nahoru, ruce zabořené v půdě.

Ke zpestření líčení zahradníkových činností jistě přispívají příhody jako boj s obživlou zahradní hadicí. Odborné obohacení zase přinesou značné autorovy botanické znalosti. Čapkovi, který odmítal komunismus, neunikne dokonce ani občasná štiplavá poznámečka tímto směrem (místo svátku práce např. opěvuje 1. květen jako svátek soukromého vlastnictví). Jelikož fejetony navíc doplňují roztomilé obrázky Josefa Čapka, nechybí této knize, která poprvé vyšla v roce 1929 a je tudíž stará téměř osmdesát let, naprosto nic. Ani doba, ani změna politického systému se jí nedotkla. Čeští zahradníci zkrátka v Čapkově době přemýšleli stejně jako dnes. Válčí stále s počasím a housenkami a stále chtějí mít ty nejkrásnější růže, nejvoňavější frézie a největší kedlubny.