Na rozcestí
17.11.2007
Jaromír Komorous
Společnost
V osmácti letech smí u nás člověk papírově dospět. Jen ti dotyční, jichž se to týká, považují celou událost za podstatnou. Třeba proto, že mohou radikálně prásknout dveřmi domu, kde vyrůstali, jiní s radostí, pro mě nepochopitelnou, běží ke svým prvním volbám. Málokdo z nich si uvědomí, že když se hnali na svět, v této zemi se děly věci. A dějí se pořád. Jejich vyústění považuji za tristní.
17. listopad si připomínáme jako „Den boje za svobodu a demokracii“. Oslavujeme jej státním svátkem a žvýkajícím teenegerům vysvětlujeme (nebo ani ne) hesla typu „Máme holé ruce“.
Ti, co pamatují „Power flower“, jedno z hesel květinových dětí, vzpomenou určitě kytičku, vsazenou dívkou na Národní třídě policajtovi za ochranný štít, či co to bylo. Hned vysvětluji, na Národní třídě v Praze se studentská, pokojná demonstrace srazila s bůhví jak a čím motivovanou, po zuby vyzbrojenou policií tehdejší vládnoucí třídy a ta “složka práva” demonstraci brutálně rozehnala. Ten večer odstartoval řetěz událostí, jež vedly k pádu režimu a nastolení nového. Pro tyto dny se vžil pojem „sametová revoluce“. Nejsem krejčí a oprávněnost pojmenování mi uniká. Z pozice uživatele si troufám říct, že ne každá košile musí být klouzavá, jak zmiňovaná heboučká látka.
Komunismus, nesmyslné náboženství všech utlačovaných 20. století, je rozbit. Ale příčiny jeho vzniku jsou zpátky. Radikální zdražování, ruka zákona vychýlená na stranu peněz, bezúhonost těmi prachy podepřená, to samé síto k přístupu k zdravotní péči, o školství nemluvě. Korupce na každém kroku a kulturnost národa zredukovaná na počet „pc“ v rodině. Klesající náklady vydávaných knih, nahrávek, nevyřešený systém dotací divadlům. Pragmatičnost v ekonomické rovině povýšena na jediný rozhodující stimul samotné existence.
Jakmile připustíme, že levicový i pravicový systém selhávají v řešení potřeb národa, musíme konstatovat, že třetí cesta, zrozená v roce 1968, nemusí zůstat na smetišti dějin. Dostáváme se na platformu, na níž lze nastolit otázku chápání pokroku a zpátečnictví. Otázku diskutabilní.
Pojďme ke kultuře. Ještě v listopadu 1989 jsem měl to štěstí, že jsem se sešel s Karlem Krylem v Plzni při jeho cestě z Mnichova do Prahy a mohl napsat o tom setkání do nějakého místního revolučního plátku, jenž dávno zanikl. Pamatuji si z toho večera několik fragmentů. Rudnoucí oči Karla Kryla, jeho pěstičku, bušící do desky stolu a jeho pohled kněžny Libuše: ”Jestli to těm dětem zase někdo ukradne ...”. Řekl jsem mu a napsal, že se těším, až jeho verše budou v čítance, protože si myslím, že jeho poezie je stokrát lepší než písničková interpretace a sepsul jeho kytarovou hru. Nepopíratelné fluidum, které okolo sebe šířil, pomíjím. Přesto nechápu opovážlivost Daniela Landy, možná schopnějšího muzikanta, sáhnout do jeho zpěvníku. Jak vzít těžký military projev při zpěvu Krylových songů, při vědomí muzikantské historie pana Landy?
A pak se dozvím, že pražská radnice si neví rady s pochodem neonacistů přes Židovské město. Odvážnému prohlášení amerického ministra obrany R. Gatese na území cizího, pořád ještě našeho státu o možné účasti ruských vojáků na americkém radaru v Brdech, jsem se musel už jen zoufale zachechtat. To je přece na protestní nótu! Hlídat výdobytky státu a jeho ideje snesu klidně už na první stránce ústavy. Nejsme na cestě, Mr. Kerouac, pořád trčíme na rozcestí.
Zdroj fotografie www.společnost89.cz