Poslední dobou mě víc a více zaměstnává kacířská myšlenka. Když stanu na některém z vyšších bodů Prahy, odkud se mi velkoměsto prostírá jako plastická mapa, napadá mě, co kdybych si odmyslel veškeré urbanistické osázení a spatřil ten kraj v původní nahotě, tak jak ho tu našel první osadník. A znovu bych hledal důvod, proč tu zakládat osadu, natož město, natož Prahu.

Představuji si ten jemný ohyb Vltavy, vlahé jako ženský loket, bez náramků mostů i bez dekorací chrámů, kostelů a věží. Zkouším vidět všechno bez přísady civilizace, petřínský vrch ještě jako holou hroudu bez důstojně rozkročené rozhledny, Žižkov ještě jako prostou pláň bez trčící rakety vysílače věčně připraveného ke startu do nebe, Vinohrady jako neučesanou zeleň chaoticky rozbujelých keřů a Hradčany bez elegantního hřebínku hradních věží včetně Sv. Víta.

Vžívám se do pocitů prvního šťastlivce, který si začal na místě dnešní metropole přibíjet práh. Byl bych se ho ptal, proč si vybral právě tuto krajinu, čím mu padla do oka, že tak zalahodila jeho vkusu? Vždyť kdyby následoval nejstarší symboly státnosti, plápolala by dnes prezidentská vlajka třeba nad Mělníkem. A na siluetu Říp by odtud pan prezident či jiný král měl ukázkový výhled!

Ale proč byl právě onen zákrut Vltavy strážené ladnou vyvýšeninou z jedné a strmými skalami z druhé strany předurčen, aby na něm lidé založili hotový labyrint kulturního dědictví, nabývající staletími na objemu, na ceně i slávě?
Nakonec věřím věšteckým rukám do dálky vidoucí Libuše a tomu, že se naše vědma dívala správným směrem.

Foto: www.vitejte.cz