Drákulovský příběh touhy po krvi, vyprávění o lásce a smrtící vášni s výhledem života věčného. Bram Stoker se zapsal knihou o souboji světla a temnoty do dějin přímo brkem v krvi smočeným. Zná jej snad každý. Přesto neutuchá zájem jak obecenstva, tak tvůrců. Milionkrát přepracovaný, vyprodávající kina, divadla i knihkupectví. Příběh Nosferatu v sobě má totiž vše, co si divák může přát – mystiku, kterou v dnešním světe zavrhuje, ale přesto jí cítí, lásku, které má málo a někdy o ní pochybuje, souboj dobra a zla, při kterém se zvedá adrenalin. A samozřejmě ta vášeň, ať již v podání krvelačných bestií či krásné a zakřiknuté Míny. Není se čemu divit, že Komedie má další kapku do Drákulovského džbánku.

Scénárista, režisér a projektant scény v jednom – David Jařab – představil alternativní podání klasického příběhu. Na první pohled je stejné, bez zbytečných „serepetiček“ – scéna je tvořena převážně světlem. Naštěstí však nevyznívá jako inovace za každou cenu, jak tomu občas bývá v případě klasických her Národního divadla, kde se operní zpěváci potulují mezi krychlemi a kvádry. K Nosferatu přesně sedí a naopak, přidáním více věcí by autor zabil onu atmosféru, která prosytí po několika minutách celé divadlo.

Nosferatu neodkazuje pouze na onen známý děj. Jde mnohem, mnohem hlouběji. Až k samotné duši. V ději vidíme příběh, alegorii nitra a jeho bojů, ale také odraz světabolů dnešní doby. Západní civilizace stojí před mohutnou kritikou pramenící z její neschopnosti uchopit myšlenkové látky přesahující současné pochopení či zvolený myšlenkový směr. Drakula, personifikace zla, není vlastně zlou postavou. Je jen příčinným následkem civilizace a lidského kultu. Kdo ho stvořil, chce jej i zničit… Ale lze to vůbec?

Příběh vede své jinotajné nitky k odkazu terorismu, pramenícího z nepochopení dvou dominantních kultur. Těžko soudit, jak se mu tento odkaz daří rozset mezi diváky. Objektivně totiž Nosferatu nelze doporučit, či naopak zavrhnout. Ačkoliv obsahuje i řadu komediálních prvků, nezalíbí se rozhodně každému. Rozdělí publikum. A možná právě to chce udělat, jako vrchol všeho ukázkového předbíhání civilizací.

Někdy se může zdát, že herecký výkon je u některých postav trochu přehrávaný (nekončící muka Harkerova), ale stojím za názorem, že adekvátně ztvárňuje danou situaci a naopak ji realisticky dokresluje - ostatně, kde jinde vám herci poslintají půl jeviště? Mína působí trochu afektovaně a strojeně, připomíná loutku, dříve, než se jí opravdu stane. A Dracula? Sebevědomý, sexistický a inteligentní. Jeho "asistentky", ty krvelačné dračice, jak si je pamatuje z filmového zpracování, naženou husí kůži a svým výkonem šáhnou do nejtemnějších skulin naší chlípnosti. Někdo po představení namítal: "připadal jsem si jako na amatérském divadle!". Pokud tomu tak je u více lidí, šlo o zatraceně dobré amatérské divadlo.

Příjemní herci v originálním počinu (ostatně, jako v Komedii téměř pokaždé) si vás buď získají, nebo budete zcela vážně zvažovat odchod již v polovině představení. Nosferatu proto, alespoň u mě, nese punc osobních záležitostí a záleží na každém z diváků, co si sebou přinesl a co si chce odnést. Pro mě znamenal doporučení hodný divadelní kus.

Divadlo Komedie
Bram Stoker - David Jařab: Nosferatu
hudba: Petr Haas, Ivan Acher
hrají: Drakula: Stanislav Majer
Mína: Ivana Uhlířová
Harker: Jiří Černý
Helsing: Martin Finger
a další

Fotografie převzata ze stránek divadla Komedie: www.prakomdiv.cz