Moderátor L.X. Veselý si od "bezproblémových" Vondráčkových a Gottů odskočil do temných cel Valdic a Mírova, kde si odpykávají tresty doživotní vězni. Za mřížemi zpovídal celkem 18 vrahů, většinou několikanásobných. Sám tvrdí: „ knížku by měl číst každý, kdo vychovává dítě.“
Pravda je, že příběhy odsouzených po různých peripetiích vždy začaly v dětství. Buď rodina chyběla úplně, nebo zcela nefungovala. Pokud má na mysli, že dítě by mělo dostávat co nejvíce lásky, je doporučení zcela legitimní.

Kniha určitě vyburcuje rozporuplné názory, jedni za ni budou děkovat, jiní ho proklínat za to, že jim zpověď umožnil. K tomu je těžké něco dodat. Vzhledem k tomu, že výpovědi působí velice emocionálně a obyčejnému čtenáři chybí např. znalost spisu (když pomineme mediální „informace“), může po chvíli zjistit, že s některým vězněm se pomyslně sbližuje, chápe ho, lituje. Problémem zůstává, zda to, co říká, skutečně pravdou je. Na druhé straně ale překvapí dost nedostatků v posuzování důkazů policií, soudy. Jistá bezmoc. Ovšem zase: kde si potvrdit ty okolnosti. Celá kniha tak plave na vodě, ale o to více útočí na city. Z tohoto začarovaného kruhu zdá se, cesta nevede. Dle mého názoru, více než rodiče, by knihu měli otevřít ti, co prozkoumávají kauzy a pokud je tam alespoň jedna věta, která říká, jsem nevinný, pravdivá, za pomocí objektivních důkazů na ni odpovědět.

I když asi tušíme, že těch nevinných tam zase tolik nesedí, červíček pochybností se kroutí a kroutí. Představa, že doživotí dostal byť jen jeden neprávem, je hrozivá.

Při čtení mě napadla ještě jedna myšlenka. Vězení není trest. Je to spíše izolace nebezpečného člověka, aby opět někomu neublížil. Pokud má svědomí, má dost času hovořit sám se sebou, vysvětlit si vše, procházet svou cestou od začátku znovu a znovu... Očistit svou mysl, odpustit si a doufat. Pokud je otrlý, stejně nic nepomůže. Ale z celého systému vězeňství, alespoň z těch autentických výpovědí, mě mrazí. Ti lidé, sami na cele, s hodinovou procházkou, někteří bez kontaktu se světem a rodinou, den co den, týden co týden, měsíc, roky...pouze se svými myšlenkami, výčitkami. Je to beznaděj k nepředstavení, bez sebemenší perspektivy jiného dne. Možná, že takový osamělý člověk po dvaceti letech vyjde ven...

Nevím přesně, co je cílem rozhovorů, protože chybí výpovědi druhé strany – pozůstalých rodičů zabitých dětí, pozůstalých dětí zavražděných rodičů, i strany třetí – výpovědi policistů, soudců. Takový křížový výslech! Ale ani tady by jednoznačná pravda asi najevo nevyšla.
Proto ve mně otazníky zůstaly, naopak jich neskutečně přibylo, zaobírám se tím ze všech stran, což asi bude případ většiny čtenářů.

Nakonec jsem ráda, že já i moji blízcí žijí ten obyčejný, fádní život bez vzruchů a kotrmelců. Ráno přeplněnou MHD do práce, do školy, pak na nákup, příprava do školy, úklid, večeře, spát.... ale na svět se nedíváme skrz mříže a výčitky. A on ten život i při té záměrně načrtnuté fádnosti zase tak šedivý není. Zkuste si vypsat, co radostného, podnětného jste ten den prožili. A nezapomeňte na celkem samozřejmé věci. Už víme, že tak samozřejmé být nemusí.

^{L.X.Veselý, Doživotí
Nakladatelství XYZ, 2007}

^{Zdroj foto titulní stránky knížky: www.xyz-knihy.cz}