A v provedení, jež se nebojím označit za dílko vybuchující sopky, nám je, užaslým, předvedl.

Postupně! Večer zahájili Jazzterdays. Jazzová partička se zpěvákem Janem Bukovským, s ohromným feellingem v hlase. První, vyloženě akustický set, zahraný do všech zakrytých záhybů jazzu, doslova natěšil na pokračování. Klavíristu Michala Doležala jsem vnímal přece jen víc, než zbylé muzikanty comba. Co čekat, když melodický nástroj hraje s doprovodem?

Hostitel, dramaturg, citlivý recitátor. Ondřej Linhart. Ujal se úvodních veršů a připravil ve Viole půdu hlavnímu tahounu večera. Přichází! Herec, básník, spisovatel Jaroslav Pížl (46).

Téhleté toužím vysoustružit rukama v pase nový tvar. Jasné předsevzetí, hodné následování. Četl ze sbírek „Exteriéry“ z roku 1994, „Vodní hry“ 1998 a „Rodinný život“, vydané v roce 2000. Skoro „šavlový tanec“ na přelomu tisíciletí. Poslední jeho titul „Sběratelé knih“ je v próze. Nastává u něj obecný přesun mezi literárními žánry? Oficiálně omlouván věkem a nevím čím ještě? Svědkem škody se dokáži stát ještě tak u silničního karambolu. Ale raději malého, prosím. Zatím vychutnávám spontánní reakce publika, mezi které se zamíchali i muzikanti odpočívající sestavy.

Po verších Jaroslava Pížla kapela nastoupila do druhého setu. S trumpetou Tomáše Vaníčka a hostem, kytaristou Ondřejem Kuchařem. Hudba se chvílemi potkávala s rockovými kořeny. Snad přítomností kytary. V nejsilnější Darkness, darkness, veterána Roberta Planta zněla Kuchařova elektroakustická kytara jak sitár. A ten má k rocku daleko. Jak vidíme, zdánlivě.
K závěru si Jazzterdays přichystali pecky, kde se individuálně prosadily všechny posty, bez rozdílu. Všechno tvrdili Michal Arnot, kontrabas a Jonáš Kucharský, bicí. Melodický nástroj si podává ruku s rytmickým, až ztratí posluchač orientaci, kdo je tady lídrem. Prostě, jazz.

Nebo poezie, říkal jsem si cestou na poslední vlak, žvatlaje si některé obraty. Kvůli nim jsem přijel.

zdroj fotografie: www.divadloviola.cz