Už po prvním poslechu vyčnívá, ať chce nebo ne, lídr sestavy David Klein. Vyčnívá i z našeho obrázku, že. Má na svědomí všechny kytarové party a zpěv. Podepsán je u repertoáru, pod hudební i textovou složkou písniček. Se slovy mu občas pomohla s nápadem, jak čteme v bookletu, Iva Císařová. Ale ne zase moc, kluci by to uvedli. Málokdy jsem se setkal s tak životně nakažlivým obsahem písní jako u něj.
Lukáš Kuneš nahrál na albu bicí, David Vřešťál basu. Koncertní formace čítá již nová jména, Roman Sobotka sedí u bicích a Martin Stejskal hobluje basu.
Vytrhl jsem z pilotní nahrávky verš a použil do nadpisu. Protože o tom to je. Názory a pocity, tady a teď, ještě neprotažené pakovacím lisem nenápadně přichomýtlého věku.

David Klein pečlivě naposlouchal Redhoty, řekl bych, že z jeho bytu jsou slyšet i U2. A pak zahodil představy o hutném kapelovém soundu a vsadil sympaticky na minimalismus, jenž bychom slyšeli spíš u Stinga a jeho Police. Pomalu se dostávám k tomu, abych uvedl ještě jedno jméno. Richard Kocourek je uveden jako host na klávesy a samply. A pak je mu připisován dík za zvuk nahrávek Právem.
Ale nejkrásnější překvápka na mě číhala v každé nahrávce. Nejmarkantněji v písni Svět dál tak pálí, jež začíná hlubokým, skoro mystickým troubením mnichů z jihovýchodních asijských klášterů a v písni se několikrát připomíná. Ale ať si každý zahledá. Mimochodem, textaři Kleine, napsat si do písničky „svět dál“ je harakiri. Spřežky nebrat! S tím by mě zpěváci hnali.

V každém případě album se podařilo a slyšet kapelu živě sunu mezi záhodno zrealizovatelné akce.

zdroj fotografie: www.memphisbelle.cz