Zřejmě nejčastěji se většině z nás nabízí možnost někoho zachránit na silnicích, kde buď jako řidiči nebo spolujezdci míjíme menší či větší autonehody. Dokázali bychom v krizové situaci pomoci a nesnažíme se často spíš jen ukojit své svědomí přivoláním záchranky, načež rychle vyklízíme místo?

Za účelem hledání odpovědi jsem vyzpovídala padesát respondentů, z toho 35 řidičů a 15 neřidičů.
Z celkového počtu 50 se 32 dotazovaných určitě nedělá špatně při pohledu na krev, 18 ano, nebo si nejsou zcela jistí, jak by podobnou zkušenost absolvovali.
Opět z celkového počtu si bylo 33 človíčků jisto, že zná pravidla první pomoci, 9 o svých znalostech pochybovalo a 8 se přiznalo k absolutní neznalosti. I když počet lidí s absolutní neznalostí se mi zdá vysoký (vzhledem k počtu respondentů se jedná o 16 %), přiznám se, že výsledky jsem čekala daleko horší. Nabízí se však otázka, zda příliš nedůvěřujeme svým schopnostem, ale ve skutečnosti bychom v dané situaci nadělali víc zmatků než užitku.

Protože jsem chtěla zjistit, nakolik v mé další otázce bude hrát roli způsob, jak otázku formuluji, rozdělila jsem dále respondenty do dvou skupin po 25 lidech.
První skupina dostala otázku, jak bude postupovat, projíždí-li kolem autonehody. Výsledky vyznívají zcela kladně. Často dokonce i ti, kteří prve uvedli, že se jim dělá při pohledu na krev mdlo, by se prý snažili poskytnout první pomoc. Kromě tří osob, které připustily, že by se snažily situaci spíš vyhnout („brzdím a brzdím, až mě někdo předjede, abych nebyl první u nehody“), se všichni ostatní rozhodli pro okamžitý zásah. Nadpoloviční většina by přitom nejprve zajistila životní funkce a potom teprve volala záchranku, menšina by postupovala naopak. Perličkou se mi zdá odpověď milovnice zvířat, která také vzpomněla na veterináře v případě poraněného zvířete.
Druhá skupina ovšem dostala mnohem záludnější otázku, která přímo vybízela k rozhodnutí. Neptala jsem se, jakým způsobem by teoretičtí zachránci postupovali, ale zda se vůbec k pomoci druhému pohrnou, nebo raději dají přednost zkušenějším. A v těchto odpovědích došlo k velmi výraznému posunu. Jakmile dotazovaní dostali možnost vyjádřit se k dané problematice i záporně, mnoho z nich ji okamžitě využilo. Polovina z nich (13) by se raději spolehla na druhé, zatímco druhá polovina (12) si stále trvala za tím, že by určitě pomohla.

Abych si v otázce života a smrti udělala víc jasno, zeptala jsem se tiskových mluvčí Záchranné služby Středočeského kraje, Niny &Seblové a Terezy Janečkové:

Nina &Seblová: Pokud se jedná o lehčí dopravní nehodu, kdy zraněný člověk krvácí, má zlomenou ruku či nohu, lidé se nebojí pomoci a pomáhají. Obvazem stavějí krvácení a ovazují rány, zlomeniny fixují improvizovanými dlahami. Dojde-li však k nehodě, kde je pacient v bezvědomí, lidé se bojí zprůchodnit mu dýchací cesty z obavy, aby neporanili pacientovi páteř.

Tereza Janečková: Bohužel ne vždy se setkáváme se správným poskytnutím první pomoci, i když se situace rok od roku lepší. V některých případech je předlékařská první pomoc zcela klíčová a může rozhodovat o přežití pacienta. Mezi tyto nejakutnější situace patří zástava oběhu a dechu.
Postupy první pomoci se řídí heslem: ,,Vše co potřebuješ, jsou dvě ruce". Nezbytná však je i ochota pomoci postiženému a určitá míra znalosti těchto základních postupů. Lidé se často obávají, že špatně poskytnutou první pomocí mohou uškodit, pracovníci záchranných služeb však jsou často bohužel svědky toho, že daleko více škodí nečinnost.
Chápeme, že stresové situace na místě události mohou způsobit strach a nejistotu zachránců. Lidé nám často volají vystrašení, nejistí a velmi rozrušení, že nevědí, co mají dělat. Operátorky na lince 155 jsou samozřejmě schopné po telefonu osoby na místě navést, jak poskytnout první pomoc. Přímá znalost první pomoci však znatelně urychluje čas.
Největší chybou, se kterou se setkáváme, je podkládání hlavy postiženého a vytahování jazyka. Při podložení hlavy hrozí např. člověku v bezvědomí zneprůchodnění dýchacích cest a udušení. Mnohokrát jsme se setkali s tím, že lidé na místě podložili pacientovi hlavu, a ten zemřel následkem udušení ještě před naším příjezdem. Ve chvíli, kdy by lidé místo podložení hlavy pacienta položili na záda a hlavu mu zaklonili, došlo by k uvolnění dýchacích cest, pacient by mohl volně dýchat a nebylo by tedy ani nutné vytahování jazyka.

Více informací o poskytování první pomoci, o kurzech první pomoci a o tom, jak komunikovat s operátorkou na lince 155, a kdy volat na 155, najdete na internetových stránkách www.zachranka.cz v sekci pro veřejnost.




^{Zdroj fotografií: nevera.estranky.cz, cykloportal.kr-ustecky.cz}