Člověk by se měl zamyslet nad všemi hledisky, které ho ovlivňují. Mne zřejmě ovlivnil film, který jsem kdysi viděla v televizi a který vycházel ze skutečné události, jež před lety otřásla Německem. Film se jmenoval Případ Bachmeierová – není čas na slzy. Viděla jsem ho jen jednou, ale nezapomněla jsem. &Slo o případ matky, jíž zavraždili šestiletou dceru. A nejen to. Holčičku vrah před smrtí trýznil, znásilnil a nakonec ji uškrtil. I když jsem tehdy ještě neměla ponětí o tom, co to znamená mít děti a bát se o ně, příběh se mi zavrtal tak silně pod kůži, že si dodnes vybavuji hrůzu matky, která už se nikdy nedokázala podívat na nahého muže, aby si nevzpomněla na to, že to bylo to poslední, co její malá holčička viděla. Matka, která v noci mlátila hlavou o zeď v bezbřehém zoufalství a snaze zvrátit nelítostný osud, který se jí vysmíval do tváře. Stejně tak, jako se smál vrah, když ho konečně dopadli. A protože to vypadalo, že vyvázne se směšně nízkým trestem nebo možná i bez něj, rozhodla se žena vzít spravedlnost do vlastních rukou a v soudní síni ho zastřelila.
Jistěže, každý nemáme tu odvahu ani odhodlání. Ale myslím, že nejednoho z nás by to – ocitnout se na jejím místě – určitě také napadlo. Spřádali bychom sny o odplatě a pomstě, o spravedlivém trestu. Ale jak moc spravedlivý by ten trest nakonec byl?
 
Lidé na světě bojují o zrušení trestu smrti - prý je nehumánní. A je snad humánní zabíjet malé holčičky? Znásilňovat je? Umí si vůbec někdo představit hrůzu umírajícího, který by – nebýt nemilosrdného vraha - mohl ještě žít? Vrazi nebývají milosrdní – proč bychom se tedy měli chovat milosrdně my ostatní? Jen proto, abychom se stali lepšími než oni? A aby jim to prošlo? Kdo je tedy zastaví, když se všichni změní na milosrdné anděly a pokusí se napravit zlo, které napraveno být snad ani nechce?

Každý v životě volí cestu, po které se chce ubírat. I vrazi. Jen oběti ji nevolí. Za ně to udělají právě vrazi. Oběť nemá šanci změnit svůj osud – vrah ano. Ale ani ho nenapadne to udělat. Proč by měl? Vždycky se najde někdo, kdo pocítí výčitky při konečném zúčtování, kdo začne pochybovat o trestu smrti, který by měl následovat...

I já pochybuji. Ale pochybnosti mizí s tím, jak se stupňuje krutost lidí, kteří se rozhodli ovládat cizí lidské osudy, zahrávat si s nimi a ničit je. Bez sebemenší kapky lítosti. Bez zaváhání. Proč bychom tedy měli váhat my?

Když čtu nebo slyším podobný příběh, o kterém tu píši, cítím lepkavou bezmocnost člověka, který dokáže jediné – zoufat si. Zoufat si nad nespravedlností osudu, který si své oběti nevybírá. Kde se to v lidech bere – ta hrozná, studená necitelnost, otrlost, chybějící soucit, krutost? A proč takoví nejsme v případě, kdy máme rozhodnout o trestu smrti pro vrahy – ať už malých děvčátek či bezmocných důchodců nebo náhodně vybraných obětí, které potrestala pouhá shoda náhod a cynický osud?

Nevím. A nevím ani to, jestli souhlasit s trestem smrti či nikoli. Většina mého já křičí: Ano! Zabte je. Oni také zabíjeli. Ale dokázala bych to? Dokázala bych vyřknout ortel a nebo jej dokonce vykonat?

Ale to se ocitám opět na začátku. Když ne trest smrti – kdo je zastaví?

^{Mimochodem ten mladý muž na fotografii u úvodníku je docela sympaťák, že? Jedná se o masového vraha  Martina Bryanta, který v roce 1996 zabil 35 lidí. Zdroj: www.e-dovolena.cz}