Čeština je prostě báječná řeč. Malý příklad! Napíšeme třeba: Praha 2, ale čteme: Vinohrady!
Podobných příkladů bych mohl uvádět stovky.
Postupně jsem se takhle dopracoval k hřejivému pocitu, že tento báječný, byť nesvětový jazyk dokonale, no, raději skromněji: slušně ovládám.
Navíc nejsem puntičkář, abych neprominul hrubice tvůrcům televizních reklam. To žáci sedmých tříd, které jsem pravopisu v minulém století učil, to měli se mnou při diktátech těžší! Ale ti by například určitě nenapsali, že nejlepší bonboniéra je Sladká Báseň, tedy velké písmeno u slova, které nepatří mezi vlastní jména a jejich maminky by se určitě nedívaly na reklamní spot k seriálu Velmi Křepké Tahy.
O minulém víkendu moje jazykové seběvědomí ale utržilo tržnou ránu!
Dostal jsem za úkol pohlídat naši dvouletou pravnučku Dominiku. Ne však u nás, ale u nich doma, protože moje manželka s Domčinou mámou nutně potřebovaly koupit cosi v supermarketu. Už slyším, jak si zejména vy, milé čtenářky, teď v duchu říkáte: No a co? Hlídání dítěte - žádný problém!
Jistě! Také já jsem tuto službu bral ve stejném duchu.
Když „holky“ odjely, začali jsme si s Dominikou, která se už se mnou celkem obstojně domluví, v obýváku hrát. Nejdřív s jejími plyšáky, se slůnětem a dinosaury, stavěli jsme věž z kostek, kterou jsme vzápětí zbourali, houkali na koberci nad mašinkami, a potom po sobě nějakou dobu házeli polštářky ze sedací soupravy.
Najednou se však Domča zastavila, usmála se na mě a řekla: “Ci muminy!“
Zbystřil jsem sluch i zrak. Prvnímu slovu jsem rozuměl, ale to druhé jsem patrně přeslechl. “Co že chceš?“ zeptal jsem se tedy.
„Muminy!“ trvala pravnučka na svém a dokonce si založila, jako správná budoucí ženská, ruce na boky.
„Blbiny?“ napadlo mě.
Ona mě však přísně, skoro až bolestivě, okřikla: “Ne, muminy!“
“Nevím, Domčo, co to muminy jsou!“ zanaříkal jsem smutně.
Stejně trvala na svém:“Ci je!“
Dostal jsem najednou přímo geniální nápad! “Počkej, Domi, my se podíváme do počítače a budeš mít, co chceš!“
Následovala mě s nenávistným pohledem do vedlejší místnosti k počítači svého táty. Usedl jsem k němu, dítě vzal na klín a po chvíli jsme už hledali ono vytoužené heslo.
Žádný ze serverů nám ale vysvětlení nenabídl.
Docela mě potěšilo, že nejsem pitomej sám. Dokonce mě napadlo další řešení, že bychom totiž po jejich bytě mohli ty muminy hledat.
Pátrali jsme však ve všech místnostech marně.
Když už jsme se měli vrátit zpět do obýváku, ukázalo dítě na dveře vedoucí na terasu jejich domečku. Odemkli jsme je tedy a vyšli na betonovou plochu. Domča se rozhlédla kolem sebe a potom nataženou ručkou určila cíl naší pátrací akce. „Tam je!“ řekla neochvějně.
Pod střešní taškou, blízko okapu se skrýval malý balíček.
„Tohle jsou muminy?!“ ujistil jsem se trochu posměšně.
Přikývla bez zaváhání svou kudrnatou hlavičkou.
Sáhl jsem tedy pro ně a nedočkavě odstranil novinový papír. K mému úžasu obsahoval nevelkou papírovou krabičku, v níž cosi rachotilo. Okamžitě jsem ji rozbalil – a tajemství záhadného slova bylo odhaleno. Uvnitř se totiž nalézal bublifuk, jímž je možno velice snadno vytvořit… no bubliny přece!!!
Neváhal jsem už, naplnil hračku příslušným množstvím vody a kolem nás se po chvilce vznášly desítky kouzelných mumin. Pardon: bublin!
Dominika jásala a tleskala ručkami.
Já už takovou radost neměl. Naopak mě svíral pocit prohry a profesního ponížení z trapné neznalosti rodného jazyka. Chystal jsem se pochopitelně Dominiku opravit, naučit ji to slovo správně vyslovovat.
Pak mě ale napadlo, že by to bylo k její škodě.
Co když jednou bude naše Domča vytvářet reklamní televizní spoty?
 
^{Zdroj foto: ifotovideo.cz}