Zásadní zlom a krušné chvilky nastávají až ve chvíli, kdy přicházejí svátky klidu a míru (tedy alespoň pro lidi), a to Vánoce. Zde naopak začíná scénář s koncem nejistým, o němž většina ryb nechce ani slyšet a který bývá mnohem častější. A právě na jeho stránkách se odehrává i můj příběh, jenž vám chci nyní vyprávět:
 
Po mnoho let jsem měl to štěstí, že mě žádný rybář nechytil. Starší kapři nám mladším častokrát vyprávěli o tom, jak je někdo sice ulovil, ale oni se mu stejně vytrhli. I přesto mě z vlasce a háčku jímala hrůza. A to bez tušení, co náš rybník zanedlouho potká. Zhruba na konci listopadu začalo v našem rybníku prudce ubývat vody. Nikdo netušil, co za tím vězí. Až poté, co na vodní hladinu začaly pomalu dopadat sněhové vločky, mi to došlo – blíží se Vánoce, obávaný čas všech ryb! Rybník byl menší a menší, až jsme se na sebe všichni museli mačkat. A to ne kvůli zimě, ale že to jinak nešlo. Později přišli rybáři se sítěmi a káděmi a šlo to ráz na ráz – z jedné kádě do nádrže a zase do jiné kádě – a tak pořád dokola.
Dosud mě obklopovala pouze depresivní tma a jiná kapří těla. Až do doby zásadního obratu – už ne tma, ale zářivá světla neonů a ozdob spolu s čistou vodou způsobily, že vše vypadalo krásněji. Na druhou stranu mě napadlo, že to snad ani nemůže být ten svět, o jakém se za dlouhých zimních večerů vyprávělo u nás v rybníku. Tady to vypadá, že snad ani žádné večery nejsou. Všude okolo pobíhají lidé ve stejně rychlém rytmu a jen občas někoho napadne zastavit na víc jak půl minuty. Mimo naši vodní nádrž do toho všeho zní vánoční koledy, ale pro mě a další kapry znamenají blížící se konec. 
Předvánoční rytmus stále zrychluje, kapří „spolubydlící“ ubývají. Až zůstávám v nádrži sám. Bezcílně plavu v té prosklené krabici a čekám, až zase někdo přijde. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou skoncovali přímo v obchodě. Jenomže krušné období pokračuje. Nějací lidé si mě odnášejí pryč. Další cestu napůl nevnímám. Jdeme pěšky, jedeme tramvají, autobusem, metrem. Nevím. Okolní nazdobená krajina vypadá jako abstraktní malba či zrychlený film. Čas utíká chvíli strašně rychle, pak velmi pomalu. Ale přece jenom zase cítím vodu. Vše vypadá jinak. Nádrž není prosklená, ale bílá. I voda vypadá čistší. Nevím co mám dělat. Jediné co ještě mohu vnímat, jsou měnící se lidé nad hladinou – žena, muž a nějaké děti, jež mě štvou nejvíc, protože si chtějí hrát. Když už chtějí moje maso, tak můžou dát pokoj šupinám.
I když nevím, jaký je přesně den, tuším, že asi &Stědrý. Z vedlejšího pokoje se ozývají koledy a já vím, že jsou tím posledním, co v životě slyším. Po několika hodinách se kolem mé nádrže schází celá rodina. Hodina H udeřila. Už vidím i paličku s dalšími nástroji. Chce se mi utéci, ale nemám kam. Na druhou stranu – alespoň bude konec mému trápení. Vyndávají mě z vody, poslední nadechnutí vánoční atmosféry, kterou cítím poprvé a naposled. Přivírám oči … Koledy doznívají na pozadí tragédie … Ještě jeden pohled nad sebe – napřažená palička a pak …

Otevírám oči. Prudce vstávám z postele. Naštěstí to byl jenom sen. Nejsem kapr. Díkybohu. Teď už vím, že i když pro nás lidi jsou Vánoce svátky klidu a míru, ale pro jiné živočichy tomu tak není. Navzdory tomu mému snu ale mohu říci, že život kapří se může zdát zajímavým, a svým způsobem i dobrodružným. Tedy alespoň v případě, že nejste kapr o Vánočních svátcích – a navíc v nějaké vaně!

^{Zdroj fotografie: chovatelka.cz}