Své texty nasvítili host večera
Petr Pazdera Payne a domácí
Ondřej Linhart. První s prózou, ale veskrze lyrickou, druhý s poezií, až prozaicky přímou. Výsledek? Posluchač si mimoděk uvědomuje, jak strašně moc záleží na způsobu přednesu a výběru slovníku.
Mantinely, ohraničující literární žánry, dokáží podáním zmizet. Sesypou se. Jak domeček z karet.
Petr Pazdera Payne je bývalý farář. Jeho próza přichází s poselstvím, jež potvrzuje tuhle životní etapu a jedním dechem dodává, že skončila. Četl z prózy
Figury, figurace, figuranti a figuríny, vydané nakladatelstvím Medard v 2005 a
Thalassoterapie a Antipygmalion, povídku, jež na vydání čeká. Zvláště v první slyšíme obraty velmi nečekané a při jejím poslechu se představa prózy silně mění. Druhá je plná symbolických obrazů. Autor své podhoubí nezapře. Nejde o čtení do vlaku. Zda se nad psaným slovem hodláte zamyslet, vyhledejte jej.
Ondřej Linhart svou poezii umí podat. Bohaté zkušenosti performera přitančí v pravou chvíli. Mohli jste ho vidět na jaře na Petříně, můžete se s ním potkávat tady, ve Viole. Jeho poezie se velice dobře poslouchá a dovolím si tvrdit, že v živém podání mi přináší větší zážitek, než má vlastní tichá individuální četba jeho textů. Zmiňovaný večer naložil uším i očím posluchačů vrchovatě. Nejde jmenovat jednotlivé titulky. Zaprvé si je nepamatuji a zadruhé jsou podružné.
Prioritu hledejme v lavince, hrnoucí se na veškeré vjemy.
Produkční Linhart má šťastnou ruku na muzikanty.
Jazzík tria Martina Fišerová – zpěv, kytara, Jakub Doležel - sax, klávesy a Jaryn Janek – baskytara, se rozlil do literárních žánrů jak lepidlo do prasklého hrníčku.
Zpěv Martiny Fišerové považuji v žánru za jeden z nejlepších. Sympaticky působí zvlášť v přechodech z forte do pianissima a naopak. Doporučil bych přidat zvuk na akustické kytaře, takhle to vypadá, že plní funkci opěrátka.
Jakub Doležel střídal saxofon a klávesy. Ságo jistější než klapky. Tam zapomínal na druhou ruku a rytmiku nechal na Jarynovi Janekovi, který svou pětistrunnou basu stíral skutečně vynalézavě.
Jejich scénické využití při čtených textech lze označit za excelentní. Při samostatném setu mě upoutal Janekův tichý scat. Do takhle malé sestavy dost dobrý tah.
Symbióza mluveného slova a komorního jazzu mi přijde opravdu nosná. Podívejte se, co se udá příště, na www.vramcibezobrazu.cz. Zdroj fotografie: Petr Pazdera Payne