O svátcích má prý rodina držet pohromadě, sedět u jednoho stolu a trávit volný čas pospolu. Tradičními udržovatelkami domácího krbu se stávají obvykle ženy, a ty ostatně pro své ratolesti zůstávají symbolem štěstí, pohody a zárukou pěkného dětství. Ale co svět světem stojí, ne všechny maminky svou roli dokáží zcela zvládnout. Protože pokud by v každé ženě dřímala dokonalost sama, nemusely by existovat dětské domovy a zákony umožňující osvojení a adopce.

Přesto se pohled na mateřství změnil. To, co se zdálo v dřívějších dobách automatické, tedy, že žena porodí a vychová potomstvo, se dnes prezentuje coby vyšší ctnost, neboť čím dál tím víc příslušnic něžného pohlaví dává přednost kariéře. Celkem logicky tím matku staví do role hrdinky, která i přes nedostatek financí, mizerné bydlení, a ztrátu osobní svobody si z porodnice jednoho krásného dne odveze sladké miminko, čímž počne naprosto zásadní etapu svého života. A pak se někde něco zamotá, a matka se ocitá v zájmu sociálního úřadu, posléze médií.

Všimla jsem si ale jedné věci, zatímco bezdětné ženy mají natrvalo vypálený cejch sobecké a vypočítavé mrchy, matka se i přes leckdy tristní selhání, které odnese její vlastní syn či dcera, dočká chlácholivé společensko-mediální omluvy, kdy po jejím kajícném přiznání typu : Mám toho moc, nezvládla jsem to a hrozně mě to mrzí“, ji většina polituje coby hodnou chudinku, a poté se na ní tím způsobem nahlíží, a dále o ní mluví i píše. Protože selhat může přeci každý.

Sama jsem se přesvědčila, že v naší zemi příliš nefunguje ochrana dítěte ve smyslu zásahu státních orgánů, neboť dokud dítě doslova nechcípá na úbytě, neřeší se nic. Samozřejmě se totiž vždy najde případ, který vybočuje svou otřesností a postižení se musí zabezpečit prvotně. Každopádně každé dítě má právo na jakýsi standard. O tom je snad přesvědčený jedině soud, který v případě rozvedených manželů podniká těžko uvěřitelné kroky, což jsem pochopila díky pročtení několika diskusí na internetu pod články s právními radami pro rozvedené, či rozvádějící se. A čtení to není zrovna veselé.
Některé maminky, jež své ratolesti používají spíše jako výhodné zboží k prodeji, a nástroj vydírání, umí skvěle využít možnosti vyždímat z bývalého chotě maximum finančních prostředků, takže v jisté lhůtě může jakákoliv rozvedená žena v této republice požádat o zvýšení výživného. Jelikož řada soudců operuje s pojmy „nejvyšší možný výdělek v oboru“, nedivím se, když někteří rozvedení muži končí na ubytovně s dělníky z východních zemí, vždyť při mzdě 12 tisíc korun čistého a po úhradě 8 tisíc za alimenty, toho milému tatínkovi příliš k důstojnému živobytí nezbývá.
Na druhou stranu lituji těch žen, jejichž bývalí muži se vyhýbají jakékoliv povinnosti podílet se na výchově dětí a především finanční spoluúčasti na ní, kdy přes existenci dosti vyděračského systému spousta tatínků úspěšně uniká jakémukoliv placení.

Nicméně v této souvislosti mě napadá otázka, jak se tito nezodpovědní pánové chovali během manželství, proč právě je si ženy vybraly za otce svých dětí?
Odpověď jsem se snažila najít rovněž na internetu v diskusi maminek o výživném. Musím říct, že jsem po prostudování několika příspěvků zkoprněla hrůzou. Současné partnerky bývalých manželů si zde vysloužily v lepším případě od matek přezdívku fiflena, v horším kráva, které si myslí, že když budou hodné, budou je mít jejich děti rádi, ale matky se postarají, aby se tomu tak nestalo.
Zmíněnou ženskou rivalitu bych ještě pochopila, ale už nechápu to, že ženy lační po penězích, a přitom se často snaží, aby děti jejich otec vůbec neviděl, možná maximálně v den maturity, aby dítku přihodil klíče od auta za odměnu, nebo luxusní byt v centru Prahy. Ale jak jsem uvedla, ženskou rivalitu pochopím, pochopím i jakousi ukřivděnost, ale už vůbec nerozumím způsobu, jakým dosti solidní počet těchto rozvedených hrdinek tituluje své ex manžely, a hlavně otce společného potomstva.
Nejčastěji je označují slůvkem dement.

A tak se nedivím, že nám maminky odkládají děti do popelnic, nechávají je mrznout v garážích, zatímco nakupují, nedivím se už ani tomu, že někteří otcové na své synky velmi rychle rádi zapomenou.
Nedivme se tomu ve společnosti, v níž evidentně schází vzájemná úcta, jíž by se měl každý naučit právě ve své rodině, což s maminkou, která nazve otce veřejně dementem, lze jen velmi těžko.