NA PEJSKY

Malé děti si rády hrají na pejsky, běhají po bytě s polštářem v zubech, snaží se kousnout tě do nohy, s oblibou chroupají kosti... Jednoho dne v nich ale něco docvakne, nějak vytuší, že i jiní tvorečkové si chtějí hrát a skotačit a ne jenom nehybně spočívat na talíři, třebas tak voňavě a chutně. Na Filípka to přišlo nějak brzy. Nebyly mu ještě ani tři roky a on seděl za stolem, hlavu hluboko skloněnou a z očí mu kapaly slzy. Někdy děti pláčí tak tiše, že to řeže až v nejzazších koutech duše, tam, kde odkládáme raněné sny, doufajíce na zázrak, který obvykle nenastane, ledaže bychom se zvedli a udělali něco pro útěchu těch očí.
Můžeme třeba říct: „Tak budeš jíst nebo ne!“ a ještě víc je přesvědčit o jejich pláči.
Nebo se můžeme zmenšit na nejmenší z jejich slz a zašeptat: „Vždyť to nemusíš jíst...“
A nebo se můžeme rozplakat spolu s nimi a plakat a plakat dokud se těžké závěsy mraků nepromění v lehounké záclonky propichované sluncem, aby i ty se nakonec rozplynuly a zůstalo jenom slunce, čisté a zářivé jako na počátku světa.