Tenkrát mi to připadalo zvláštní, přeci jen se u nás za bývalého režimu budovala uměle celoživotní vazba na rodinu, ostatně nic jiného se tehdy, krom socialismu, budovat nedalo.

Na druhou stranu s odstupem let a zkušeností vidím tento dánský model za velmi pragmatický a rozumný. Chtít chránit ratolest před nástrahami osudu až do jeho penze, lze vnímat za gesto šlechetné, leč v důsledku za mylné s někdy až tragickými následky.

Od mého dánského výletu uplynulo již 15 let, a mnohé se v naší zemi změnilo. Přestože se spousta mladých lidí, na rozdíl od dřívějška, snaží osamostatnit poměrně brzy, k dánskému ideálu máme dost daleko.

Ještě stále mnoho českých maminek totiž trpí pocitem, že by bez jejich kuchyně synáček zemřel hlady, přičemž se brání větou, za níž bych trestala: „Vždyť se u nás Ládínek, Petříček, Honzíček… má stejně nejlíp“.
Případně se vytasí s argumentem:“ Však mu u nás nic nechybí.“

Podle nedávného výzkumu GE Money Bank se Češi osamostatňují průměrně ve věku 23 let. Toto číslo potěší, už méně ale potěší další údaj, který říká, že každou pátou domácnost sdílí rodiče se svým dospělým dítkem.

V soužití odlišných generací dochází častěji ke střetům, protože každá má trochu odlišný rytmus, a především pak dospělý muž či žena jen obtížně snáší komandování rodičů. Nicméně řada Čechů se nechává komandovat dobrovolně. Přitom my ženy například máme od přírody nastaveno, že už ve věku kolem osmnácti let začínáme prahnout po osamostatnění. Někteří muži ale po něm neprahnou zřejmě vůbec.

Tak třeba můj kamarád Petr, který dosud neopustil svůj pokojíček, matčinu svíčkovou a sobotní úklid, často opakuje, že v Praze se mu vlastní bydlení ekonomicky nevyplatí. Maminka mu vypere, vyžehlí, když ve skříni nenajde čistou košili, může jí celkem legálně vynadat a matka se může strhnout. Tatínek mu ochotně zaplatí složenky na poště, vše co může, zařídí. Petr si tedy vychvaluje vysoký komfort a standard zdánlivě bezproblémového bydlení. Ale i on občas připustí stinnější stránky společné domácnosti. Ve svých třiceti musí hlásit, kam jde, a kdy se vrátí, maminka mu občas z pilnosti prošacuje oděv, či pročte poštu. Když v baru sbalí děvče, nemá si jej kam přivést, protože nahodilé známosti mu jeho stvořitelé netolerují. Nehledě na to, že ve vzduchu neustále visí konflikt.Tudíž i Petr si někdy nad půllitrem stěžuje na jinak dokonalou matku a otce, i on si někdy zasteskne, když poslouchá své osaměle žijící kamarády, kteří sice občas chodí jednom tričku tři dny, ale za to si užívají svobody a díky tomu se jim podařilo zachovat si funkční a zdravé vztahy s rodiči.

Ostatně stačí zalistovat na internetu, kde se nachází slušný počet diskusí na téma opuštění rodného hnízda. Celkem jasně hovoří příspěvek ze serveru diskuzak.cz: „Mně to osamostatnění za to stálo a prostě jsem si chtěl zařídit vlastní život co nejdřív, šel bych do toho zas. Naše mám rád, ale abych je i v dospělosti potkával každý den, to už mi fakt přijde přehnaný.“

I když zrovna v té samé diskusi narazíte na zcela opačný názor ke zmíněné problematice: „To je právě to, do čeho se mi nechce, protože to je zbytečné vyhazování peněz, sypat prachy do nájmu čili někomu za to, že tam smím bydlet a nic víc z toho. To radši jsem v našem baráku, kde nájem neplatím a když už do toho něco vrazím, jde to do mého, ne někomu jinému. Že do toho nemám moc co vrážet, je druhá věc.“

Každopádně až Petr a jemu podobní vylétnou z hnízda, změní asi na své rodiče názor, protože je začnou vnímat z odstupu, náhle vyčpí vůně nedělních obědů a dokonalý servis a zůstane jen trpká pachuť z věčných svárů a nedorozumění. Což se ale přenese bohužel na případné partnerky a partnery. Nebo se také může přihodit, že tito lidé nikdy nevyletí, a zůstanou s rodiči, kteří s přibývajícími lety přestanou zvládat roli, v níž měli fungovat už dávno jejich přerostlé děti spolu se svými protějšky.

^{Zdroj foto: europa.cu}